UPDATE + LIFEHACK: Hluboká práce právě vyšla i jako audiokniha, k mání je na Audiotéce i Audiolibrix. Pokud jste tak zaneprázdnění, že nemáte čas číst knihy o tom, jak nebýt zaneprázdnění, drobná investice do poslechu audioknihy – v autě, za běhu, za chůze, při úklidu atd. – se vám jistě stokrát vrátí. Já si audioknihy dost oblíbil, protože řeší problém věčné fyzické nehybnosti, kterou se vyznačuje má práce (takže se mi pak už nechce sedět a číst). Audioknihy jsou prostě velký zlepšovák: vyzkoušejte, nadchnou vás.

Při vyhlížení překladových titulů pro naše nakladatelství se často objeví knihy, jejichž myšlence propadneme už při prvním čtení v originále. Splní-li další kritéria, bojujeme za to, abychom je mohli vydat. Zde na blogu se vás proto nesnažím ohromit nějakými knihami proto, že jsem je vydal, ale přesně naopak: vydal jsem je, protože mě natolik ohromily a zasáhly do života – no a teď o nich konečně píšu. Většina titulů, které u nás vyšly, mi dramaticky změnila nějakou část života – dlouhodobě k lepšímu, krátkodobě to ovšem často bolelo jako každá změna.

Do této kategorie patří i Hluboká práce Cala Newporta. Kniha zaměřená na relativně úzké téma, které autor bez balastu a argumentačně precizně zpracoval tak, že jeho nápady prostě nemůžete ignorovat. Principy hluboké práce (neboli HP, či „hápečko“) v jakési omezené podobě používám už od ledna 2016, kdy kniha v USA vyšla a my jsme ji prostudovali kvůli potenciálnímu vydání. Od letošního srpna, kdy jsem nakladatelsky dohlížel text a četl jej tedy větu po větě, jsem HP nasadil naplno.

Po častých dotazech ze všech stran bych zde rád shrnul svůj přístup k hluboké práci. Nejdřív však stručně vysvětlím, co jsou její základní teze:

  • autor předpokládá, že nechcete být průměrní a že toužíte z průměru naopak vyniknout; pokud se vás tato premisa netýká, dál číst nemusíte – kniha není pro vás; ale něco mi říká, že jste tu pořád se mnou…
  • nadprůměrný výkon ovšem vyžaduje nadprůměrné zapojení; chcete-li ve své práci vybočit z průměru, musíte proto s nadprůměrnou pečlivostí plánovat a chránit využití své mozkové kapacity; vyrušování (sociální sítě, telefonáty, maily, atd.) váš výkon drží nejen v průměru, ale taky vás nesmírně unavují a berou vám radost z práce a často i pocit smyslu;
  • autor čtenáři navrhuje naučit se pochopit rozdíl mezi činnostmi, které vám pomáhají posouvat se vpřed a něco nového vytvořit (činnosti, kdy jdete až na hranice svých možností = hluboká práce), od aktivit, které vás či váš byznys nikam zásadně neposunou, kam patří například běžná operativa, emailový ping-pong, meetingy, schůzky a prokrastinace jako taková (= mělká práce);
  • hlubokou práci si musíte do svého času naplánovat přednostně, a to specifickým způsobem – a harmonogram co nejvíce dodržovat: autor vám ukáže několik variant plánování; našel 4 typy, které používají různí slavní myslitelé či podnikatelé;
  • nejde o to, že by mělká práce byla zbytečná či špatná – ve skutečnosti se bez ní stejně neobejdete: autor však ukazuje, že pokud dnes chcete v jakémkoli oboru vyniknout, musíte získat náskok nad multitaskující a hrající si většinou, která se v mělké práci topí od rána do večera – zatímco vy se musíte naučit trávit co nejvíce času hápéčkem – a to vám defacto přidá jakési „IQ“, které pobytem v zóně vyrušování (společně s touto většinou) ztrácíte; mimochodem, když se nad tím zamyslíte, ani klasické IQ není nic jiného než kvantifikovaný kognitivní výkon podaný za daných okolností – a vy ty okolnosti můžete změnit;
  • autor v druhé části knihy konkrétně a krok za krokem ukazuje, jak si vybojovat prostor pro hlubokou práci (klíčem je mj. dočasná, ale úplná izolace od vyrušování) a vysvětluje, že nemusí jít o hodiny hápéčka denně, ale třeba jen o jednu hodinu týdně, abyste pocítili hluboké změny v produktivitě i pocitu naplnění. Tuto tezi potvrzuji!

Poznámka: výše uvedené shrnutí je výtah pro mne významných momentů knihy, nikoli pokus sepsat vše, co kniha obsahuje.

Než vám ukážu, jak HP používám, musím stručně objasnit čtyři přístupy k plánování hluboké práce, které Newport identifikoval u slavných hlubokopracujících:

  • mnišský přístup (jak název napovídá, poněkud drastické a trvalé omezení mělkých činností, často spojené s izolací od společnosti –> velký tah na vysoký cíl u výjimečných vědců, spisovatelů, vynálezců...)
  • dvourežimový přístup (střídání delších období společenské izolace a odříznutí se od mělkých činností s obdobím společenským a „operativním“ – podobně jako u „mnichů“, mezi uživateli ale přibývají někteří akademici, spisovatelé, samopodnikající apod.)
  • rytmický přístup (s cílem vytvořit si z hluboké práce rytmický a pravidelný zvyk s plánem pro kratší, většinou týdenní období, omezit tím rozhodování, zda vás čeká hluboká/mělká práce; lze využít řetězové metody či kalendáře – rytmický přístup je použitelný téměř pro každého a je i cestou, kterou jsem se vydal já)
  • novinářský přístup (pustíte se do HP vždy, když to jde, kdy nastane chvíle pro „soustředěné volno“ – vyžaduje velké odhodlání, schopnost rychle přepínat a taky motivaci s jasným cílem – opět použitelné téměř pro každého)

Výborně, teď už máte jistý obrázek. Konečně se vám tedy můžu svěřit s tím, jak konkrétně hluboce pracuji. Hluboká práce sestává ze dvou základních kroků: z plánování a z práce samotné. Pojďme pěkně popořadě.

Jak si hlubokou plánuji?

Poznámka: níže uvedené postupy jsou kombinací nápadů z knihy Hluboká práce s mými předchozími nástroji a zkušenostmi. Předpokládám, že každý si najde vlastní mix nástrojů podle typu své činnosti, zkušeností a gusta.

Jak už jsem se zmínil, z uvedených čtyř způsobů hluboké práce mi nejvíc sedí „rytmický“ styl s týdenním plánováním. V neděli či nejpozději v pondělí ráno si v rámci své osobní varianty „týdenní revize“ (znáte z televize a z metody GTD) položím základní otázku: na čem důležitém děláš a co velkého chceš vytvořit, Tomáši? (nebo tak nějak :). Účelem této zdánlivě přiblblé otázky položené ještě předtím, než otevřu první mail, je připomenout si smysl své práce či života a zajistit zdroje potřebné pro naplňování tohoto smyslu ještě předtím, než mi na hlavu spadne latrína plná … každodenních problémů.

Odpovědi na otázku doluji nejdříve přirozeně zevnitř (např. chci dopsat svou knihu, chci si promyslet další strategii Melvila, chci najít nové tituly k překladu, chci důkladně promyslet náš velký rodinný projekt, narozeninový dárek pro dítě, chci napsat nový blogpost), anebo vyplouvají na povrch v podobě důležitých povinností („musím“: dokončit kontrolu aktuální knihy, zvážit jakousi odkládanou komplexní nabídku, vymyslet koncept nové obálky a připravit co nejlepší text pro web nové knihy, odpovědět na problematický mail od kamaráda ap.). Ideální samozřejmě je, pokud je daná činnost nějak napojená na mé dlouhodobé cíle (např. ve smyslu Ludwigovské osobní vize).

Jak vidíte, nejde nutně o činnosti intelektuálně „na výši“. Newport s hloubkou spojuje spíše vysokou míru složitosti a náročnosti dané aktivity, kdy jen s vypětím všech sil a zapojením svých nejlepších schopností můžete vytvořit něco nového či nadprůměrného. (Ano, třeba to mohou být „jen“ 100% kvalitně vytvořené reporty pro kolegu: i to vás bude nakonec do jisté míry naplňovat, protože když něco děláte v režimu HP, stáváte se do značné míry lepším – profesionálem). Téma tedy může být jakékoli a dokonce může jít o manuální práci. Všechny položky z mého seznamu úkolů určené pro hlubokou práci mají společné jedno: vyžadují komplexní nasazení kognice, zapojení veškeré duševní či manuální kapacity, vtipu, znalostí, know-how, kreativity apod.

Tyto činnosti tedy postupně štosuji do nějakého zásobníku (většinou do seznamu v Trellu, kde si je označím černým štítkem „👓 Hluboká práce (30 min): název činnosti“). Pak si ještě projdu rychle emailovou schránu – ne abych se propadl do mělkého odpovídání, ale abych zjistil, zda tam právě není nějaká taková odkládaná a typicky hápečková nášlapná bomba v podobě hnijícího emailu vyžadujícího komplexní myšlení či kreativitu (takové maily člověk obvykle nechává hnít nejdéle…).

Hluboké činnosti pak začnu kopírovat a umísťovat – či spíše vecpávat – do Kalendáře. Pro tento účel jsem si vytvořil iCloud kalendář černé barvy (černá je prostě deep!), který se jmenuje „Deep Work" a slouží výhradně pro plánování HP. Tohle vecpávání je klíčové: většinou už mám část týdne úplně zabranou schůzkami, tréninky či rodinnými povinnostmi, takže ve finále hned v pondělí ráno vidím, kolik toho tak asi stihnu a kam můžu vložit bloky HP. Tím současně dojde ke zvláštnímu jevu: v podstatě eliminujete šanci, že byste tento týden stihli nějaké schůzky, o nichž ještě nevíte. Tedy pokud si na ně nenecháte extra místo. Zbývající „bílý“ prostor mezi bloky v běžném kalendáři (většinou schůzkami, tréninky a rodinnými akcemi) a bloky hápéčka je tedy volně k dispozici pro mělkou práci. Cítíte, jak se najednou obrací i vnitřní priority? A nejen to: najednou umím lépe říct kolegům, kdy jim případně práci odevzdám, anebo naopak: na kdy mi mají připravit „další várku ke čtení“, aniž by to příliš uspěchali. Zadávám některé takové úkoly nejen „na den“, ale i „na hodinu“, což mimochodem vede i u nich k lepší organizaci práce.

Příklad pro jasnější představu: finální čtení 300stránkové knihy mi při plném (hápéčkovém) soustředění zabere asi 12 hodin čistého času, tedy za předpokladu, že je kniha perfektně zeditovaná a zkorigovaná. Problém je, že tuto činnost v takové koncentraci nedokážu dělat déle než 3 hodiny denně, spíše 2.5, neboť pak nutně klesá moje kapacita a začnu podávat průměrný výkon (To je přesně to, čemu se koncept hluboké práce snaží zabránit – abyste to nejdůležitější a kognitivně nejkomplexnější dělali jen ve stavu 100% duševní kapacity, ne po 8 hodinách operativy). Čtu prostě pomalu a vyčerpává mě to. Vybaven touto znalostí a vědomím, že v pondělí dopoledne musím nezbytně vyřídit nějaké pochůzky, naplánuji první blok HP/editace až do úterního dopoledne, další blok pak do úterního odpoledne (v úterý budu ještě čerstvý a bloků může být víc), ve středu dopoledne mám schůzku, takže vecpu hodinový kratší blok HP po obědě, pak se mi tam ještě vejdou dva dvouhodinové bloky ve čtvrtek a v pátek dopoledne (oba dny odpoledne pracuji na jiném, trochu méně náročném hápéčku). Jsme zhruba na 8 hodinách času, tedy 4 hodiny ještě přetečou do příštího týdne! Činnost, kterou byste odhadli na „dvoudenní“ je při vysoké míře poctivosti a další zaměstnanosti skoro na dva týdny.

Hluboké dopo a odpo, mělké pozdní odpo

Tím se dostávám k tomu, že si po pár týdnech experimentování plánuju v podstatě HP téměř vždy na dopoledne a pak ještě na první 1-1.5 hodiny po obědě. Naplánovat si hlubokou činnost na pozdní odpoledne či večer Cal Newport nedoporučuje: nepodáte špičkový výkon. Potvrzuji, a to jsem schopen nouzově i „noční ptáče". Můj problém totiž je, že pokud začnu pracovat například v osm večer (což by mi z hlediska toho, že jdou děti spát a je klid, vyhovovalo), po dvou hodinách soustředění navzdory následnému „odpočinku“ už ozubená kola v hlavě (nebo čipy?) nezastavím dřív než v jednu a stejně je pak spánek narušený předchozí zátěží. Večer tedy moc dlouho pracovat nemůžu, abych se vyspal.

Newport dokládá na různých výzkumech i zkušenostech, že člověk za den nezvládne takto pracovat déle než 4-5 hodin (mladí, nezkušení a nesoustředění dokonce nedají ani 2 hodiny). Mám stejnou zkušenost, a tak se při nedělním plánování ani nepokouším plánovat na den více než 3-4 hodiny hluboké práce.

Ještě dodám, že některé bloky hluboké práce jsou v mém kalendáři nastaveny automaticky, byť je podle situace eventuelně posunu:

  • a to blok pro psaní mé nové knihy (7:15-7:50) na což si ráno vždy musím přivstat; někdy začínám už dřív, někdy ovšem vynechám, abych třebas dospal deficit;
  • meditace (9:30-9:45)

Kalenda-r-

Můj typický týdenní plán v praxi – týdny se však od sebe liší poměrem HP ku zbývajícím činnostem

Jak to vypadá, když hluboce pracuji?

Můj den tedy probíhá do značné míry podle striktního rozvrhu, řízeného „černými bloky“ hluboké práce. Snažím se jich držet co nejlépe, čemuž pomáhá několik opatření:

  • kalendář mi dává pár minut předem upozornění, že se blíží daný blok
  • při posunu či změně délky bloku tuto změnu (i zpětně) zaznamenám do kalendáře, abych si udržoval zpětnou vazbu, přehled i zachoval pocit důležitosti příslušející hluboké práci
  • o mé hluboké práci většinou vědí kolegové a rodina a ujistím se, že jim to v daný čas nevadí; pokud se mi nedovolají jiní lidé, kteří ode mne očekávali dostupnost, ihned se jim ozvu a pokusím se vysvětlit, že to nebylo nic osobního
  • před delším blokem dobře předzásobuji mozek energií (je nezbytné doplnit sacharidy, ideálně „dlouhé“) a někdy si taky udělám zelený čaj či matchu; mírná stimulace tohoto typu, zvláště pokud zrovna šturmuju, občas přijde vhod, ale kávu už pár měsíců nepiji (o tom jindy, ale mimo jiné: průběh jejího účinku je zpočátku příliš náhlý, poté přichází propad; tato nerovnoměrnost zhoršuje výkon; účinky zeleného čaje jsou rovnoměrnější v čase, vydrží déle a nezpůsobují tak nárazové a velké čerpání energie)
  • na začátku bloku přepínám mobil do leteckého režimu; toto je zásadní moment, který lze jen stěží nějak ošidit; už jen to, že místo plného odpojení nastavíte jen Nerušit se projeví sníženou schopností soustředění; v podstatě jde o totální eliminaci rizika, že vás cokoli vyruší;
  • pochopitelně povypínám všechny notifikace a rušivé elementy na počítači; pokud mám otevřený prohlížeč, s nímž musím pracovat, zavřu zbytečné taby apod.
  • dalším krokem odříznutí se je fyzická izolace, spočívající v tom, že – pokud pracuji z domu – se zavřu v pracovně a na kliku dám cedulku, kterou jsme si vymysleli a dali i vám ke stažení; o jejím významu jsou všichni informováni; tato cedulka pak může sloužit podobně i v redakci, kde se sice nemohu zavřít do samostatné místnosti, ale aspoň na stole vztyčím tento varovný prst, a kolegové mě nesmí rušit;
  • pokud se nelze fyzicky izolovat, používám „dělostřeleckou metodu“, tedy spíše „traktoristickou“ – pořídil jsem si v Hornbachu masivní protihluková sluchátka (mimochodem, zkoušel jsem s nimi jít do města jakože s normálními sluchátky a nikdo ani nemrkl; za vyloženě hipsterská bych je ovšem neoznačil); tato sluchátka opravdu skvěle tlumí nejen zvuk traktoru – část tohoto článku jsem napsal o víkendu v obýváku, kde se děti dívaly na Harryho Pottera: já neslyšel skoro nic;
  • samotná hluboká práce má jednu skvělou vlastnost: čas strašně rychle letí, díky vysokému soustřední a pocitu smysluplnosti či aspoň jasně definované důležitosti vzniká flow, stav plynutí, který vám zanechá skvělý pocit i na mnoho dalších hodin, kdy se brodíte bažinou mělké práce (i proto je dobré začínat hápéčkem: abyste měli pak už „nadděláno“)
  • mám pár dalších tipů a určitě přibudou další zkušenosti: ty bych rád popsal ve zmíněné knize, kterou pro vás ránech smolím.

Jistě si kladete otázku, zda lze s tímto režimem zvládat podnikání/řízení firmy, které nutně obnáší spoustu operativy a komunikace. Dodatečnou otázkou pak může být, jak zvládám reagovat na podněty ze sociálních sítí, na nichž je do značné míry závislý náš marketing, a kde jsem v rámci firmy celkem aktivním účastníkem (jen facebooku se věnuje exkluzivně Kateřina – kolegyně a moje nejdražší žena).

HPklika

Věřte, není to tak zlé, jak to může na první pohled vypadat. Vlastně si nevzpomínám, že by to něčemu vadilo! Všichni vědí, co mají dělat, znají své termíny, pracují dost samostatně a jsou prostě schopní si poradit. Ostatně takzvaný ASAP (dělat věci „as soon as possible“) je opravdu jed, kterému se snažíme v Melvilovi vyhnout. Prostě se dlouhodobě pokoušíme urgentní a operativní činnosti („nutno vyřešit z minuty na minutu“) v podstatě eliminovat lepším plánováním a automatizováním procesů – a to se nám celkem daří. Situace, kdy by fatálně vadilo, že se mi z kolegů někdo hodinu a půl nedovolá, nenastávají. Pravdou je, že neděláme klientský byznys, kdy na jednom telefonátu může záviset, zda dostanu zakázku, či nikoli – takže zde nedokážu posoudit všechny aspekty (k tomuto tématu více Robert Vlach v jeho připravované knize Na volné noze).

A co se týče oněch sociálních sítí? Naše přítomnost na mnoha sítích a moje angažmá při odpovídání na reakce našich čtenářů je podle mě spíše nadstandardní (odpovídáme cca do hodiny až dvou, a to i do noci a o víkendech), takže jsme si téměř jistí, že zákazník porozumí tomu, když fundovanou odpověď z jádra týmu (a ne od nějakého najatého externisty) nedostane vždy do tří minut.

Co mi hloubka dala a vzala?

Uvědomuji si, že od nasazení HP se změnil nejen můj způsob plánování, ale především pohled na mou práci jako takovou. Nasazení hápéčka mě přimělo udělat některé nepopulární změny ve svém životě (když jsem se poprvé exaktněji podíval na své plány a na to, jaké mám reálné možnosti, došlo mi, že některé projekty i záliby musejí prostě ustoupit tomu, co je pro mě nejdůležitější – aspoň v tuto chvíli). Tedy: HP vede k minimalismu.

Stejně tak jsem se definitivně stal fandou ještě inteznivnějšího delegování, protože pokud se chcete ponořit do hluboké práce, je dobré tam vplout s vědomím, že někdo šikovný pracuje na věcech, které se musejí udělat a vy je prostě sami udělat nestihnete (i když by vás to bavilo). Delegování se chci mimochodem v knize též věnovat.

Námitky? Sem s nimi.

Od vydání knihy se dost často setkávám s některými námitkami. Pokusím se je nyní stručně zodpovědět.

Námitka: Hluboká práce evidentně není pro každého.
Odpověď: možná není, ale stojí za vyzkoušení, ať už děláte, co děláte. Nejde o to, aby se člověk odřízl na rok od společnosti, anebo si – tak jako já – denně plánoval bloky HP. Hodně záleží, co vlastně od života či své práce očekáváte. Možná vás vaše současná práce nebaví právě proto, že ji nejste schopni dělat pořádně a trochu cítíte, že ji pro samou zahlcenost a mikromenežování flákáte. Nemusíte si hned plánovat, že napíšete knihu – třeba vám udělá dobře jen jednoduché přesunutí některých pracovních činností, které děláte za plné dostupnosti, do režimu, kdy se na ně budete moci plně soustředit. A i pokud by šlo o tu knihu: pro začátek postačí, když si naplánujete hodinu týdně, například v pátek ráno. Ono vás to vtáhne a budou se dít věci.

Námitka: pracuji v sociálních médiích, nemůžu se přece jen tak odpojit.
Odpověď: Můžete, tak nenahraditelní a nepostradatelní nejste – socmédia bez vás hodinku denně vydrží a lze tam ledasco zautomatizovat. Sociální sítě nejsou řízení letového provozu. Jde o otázku, zda jste k sobě upřímní a opravdu chcete vyniknout, nebo o tom jen sníte a žvaníte. Věřím tomu, že bez dočasných HP offline bloků prostě naše práce zůstane v „konzumentském průměru“.

Námitka: V různých recenzích se zmiňuje obtížnost při aplikaci principů pro manažerské role, kde jde spíše o komunikaci, koordinaci a rozhodování, než o „produkci“ výstupů.
Odpověď: používám hlubokou práci několik měsíců v pracovní roli, která kombinuje manažerskou pozici (řízení firmy, koordinace, komunikace i rozhodování) s rolí kreativní (psaní textů, koeditace knih, vymýšlení strategie, zkoumání trhu, „přemýšlení“) a nezdá se mi, že by to nefungovalo. Některé prvky manažování (a rozhodování zvláště) naopak vyžadují důkladnou analýzu a promýšlení, což se dělá v režimu HP mnohem lépe, než kdesi na poradě nebo za chodu. Pro mě je například psaní komplexnějšího mailu či postu do Basecampu (koordinační a exekutivní krok) jednoznačně kandidát pro naplánování do bloku HP. Za otázkou tohoto druhu cítím spíše nepochopení, vyplývající z toho, že tazatel knihu nečetl a špatně porozuměl samotnému obsahu HP a MP. Přečtení i vyzkoušení stojí určitě zato!

Co myslíte vy? Jaké máte další otázky?


Tip: odebírejte můj lifehackerletter a dozvíte se vždy ještě něco navíc. Málem bych zapomněl: odběratelům rozdávám dárečky. Registrace na této stránce. Kdykoli se můžete odhlásit. Zásadně nespamuju. Archiv starších lifehackerletterů.