V pondělí 19. prosince 2016 zhruba kolem 13h jsem se chystal do města na oběd a pak ke své lékařce. Byl jsem vyhládlý, unavený, vyčerpaný posledními hektickými týdny a měsíci. Na cestu jsem si udělal zelené maté[1]. Důvodem mé plánované návštěvy v ordinaci byl už deset dní přetrvávající a u mě zcela nezvyklý stav, který se nejvíc podobal tzv. ortostatické hypotenzi (=když se zvednete, zatočí se vám hlava).

Zvedl jsem se pomalu z pohovky a šel si balit věci.

Během několika desítek sekund jsem pocítil intenzivní brnění na pravém horním patře: neustávalo, naopak sílilo a šířilo se. Pak se přidalo mrazení vnější hrany malíčku pravé ruky, které celkem zřetelně postupovalo prst po prstu směrem k palci, pak začalo stoupat po pravé části ruky výše k rameni – kudy prošlo, tam zanechalo křeč. Bylo to, jakoby mi někdo přejížděl po těle něčím silně elektrizujícím. Okamžitě jsem věděl, že tohle není běžný diskomfort, ale něco „většího” a – jednoduše řečeno – popadla mě panika. Kateřina právě uspala Karinu, a když za sebou tiše zavřela dveře ložnice, třesoucím se hlasem jsem jí popsal, co se mi děje. „Panikaříš” odpověděla klidně, „…dýchej pomalu a povrchně. To bude panická ataka.” – „Umřu.” namítl jsem.

Brnění během dalších cca 15 minut pomalu postoupilo přes rameno až ke hrudi, pak přešlo na zadní část zad, kde ustalo. Že by bylo po všem? Dobře jsem se necítil, ale ani jsem neumíral. Snad šlo přece jen o poryv panické ataky? Pomalu jsem se uklidňoval a zavolal paní doktorce, abych se poradil, zda mám vyjet, nebo raději počkat na později – přece jen se mi nechtělo dostat další ataku v autě.

V průběhu rozhovoru jsem se párkrát přeřekl. To víte, taková situace člověka rozhodí. Pak ještě jednou. A znovu.

Na konci krátkého hovoru jsem nebyl schopen říct větu bez toho, abych nezkomolil většinu slov. Jediné slovo, které jsem pravidelně vyslovoval dle plánu a které znělo srozumitelně, bylo první slovo věty. Ostatní slova, i když jsem je měl v hlavě srovnaná a pěkně v pořádku, ze mne vyšla zkomolená – jakoby má ústa patřila někomu jinému (tzv. afázie).

Zuřil jsem a panika tu byla zpět. Odkudsi jsme vyhrabali Lexaurin a Kateřina mě dál uklidňovala, nicméně stav se nelepšil. Brnění se vracelo, klepaly se mi nohy, nebyl jsem schopen věty a k tomu jsem přestal vidět pravé oko druhých lidí… měli jen levé. V místě pravého oka bylo nic – těžko se to vysvětluje.

Ještě nějakou dobu se řešilo, co dál, ale už beze mne. Zkraťme to.

IMG_0987.633a1e4db5b84698aac201edfb779143-4
— Za těmi dveřmi jsem já.

Po odvozu sanitkou jsem ležel na urgentním příjmu v Bohunicích, v sobě katetr, kolem sebe dosti nervózně poletující tým lékařů a personálu. Bolela mě hlava a měl jsem příšernou žízeň. Prosil jsem o vodu, ale sestřička mi smutně sdělila: „Měl jste mrtvičku, pane Baránku, nemůžeme vám dát zatím pít.“

Mrtvičku???!

Průběh dalších hodin v mé paměti připomíná rozmazanou vzpomínku na noční můru. Dali mi cosi na bolest hlavy, ale moc to nepomohlo. Konstantní pocit nutkání na močení. Organizovaný chaos. Starostlivé tváře nižšího personálu, napjaté tváře lékařů. Samota uprostřed shonu. Všichni v plné práci, já s nohama nahoře. Moje snaha s někým si promluvit končící vždy pokrčením rameny – v překladu „nerozumím“ (stále jsem věděl, co chci říct, ale slyšel jsem, že říkám něco jiného). Strach, že jsou to mé poslední chvíle a temné vědomí, že už nikdy nebudou věci jako dřív. Pak mám celkem výpadek. Záblesk vzpomínky, jak mě přehazují na lůžko v CT (prý jsem jim odtam poprvé utekl, takže se to muselo odehrát dvakrát a pak mi teprve udělali trombolýzu pro rychlé rozpuštění potenciálních krevních sraženin v mozku). Moje pravá ruka, kterou jsem vždy našel podloženou pod hlavou a nemohl ji dostat zpátky, jakoby byla cizí. Pocit, že jsem mimo realitu. A pak přišlo tohle: kdykoli kdokoli promluvil někde stranou či v chodbě, slyšel jsem v tom zřetelně větu „Je to s ním špatný.“ Šponoval jsem uši a nemohl uvěřit, že o závažnosti mého stavu mluví v podstatě nepřetržitě celé hodiny v holých větách a pořád dokola :) – později jsem byl ujištěn, že to nikdy nikdo neřekl a v lékařské hantýrce se to formuluje jinak, nicméně toho večera mi to přišlo velmi autentické.

Pak jsem horečnatě usnul a probudil se druhý den víceméně v pořádku. Trochu jsem občas hledal slovo, ale jinak mi nic nebylo. Na CT mozku mi nenašli jedinou stopu „mrtvice“. Na JIPce (tzv. iktová jednotka) jsem se seznámil s kolegou, jehož právě přivezli po mrtvici (bohužel s průkaznými následky na mozku): byl to sympaťák a měli jsme si o den později o čem povídat. Po dvou dnech nás přestěhovali na lůžkové oddělení na neurologii. (Přiznávám, že pohotové reakce sester, kdykoli jsem na JIPce zmáčkl přivolávací tlačítko, abych si doobjednal čaj, mi na lůžkovém najednou chyběly…)

85f4c95b-4462-43cc-ac97-4c495cf87c6d.jpg-1
— Upíři ve sklepení si jistě užili.

Následovala celá řada vyšetření: EKG, EEG, MRI, THE, vyšetření hlubokých tepen atd. Krev na odběry. Po nemocnici mě vozila na vozíku nesmírně milá paní (=dobrá duše nemocnice, jakási centrální spojovatelka) a vysadila mne vždy na nějakém speciálním oddělení, kde si mne rozebrali. Ve zbylém čase jsme s dalším spolubydlícím, starým pánem, kterého poprvé v sedmdesáti letech zastihla epilepsie a celkem oprávněně si na tuto novou zkušenost neustále stěžoval, řešili otázky banální i hluboce filozofické. Poté, co jsem se otřepal z šoku, jsem se ocital v překvapivě dobré náladě; to hlavní bylo: žiju. A navíc, měl jsem klid od práce a rodinného shonu, všichni se na mě usmívali, nemusel jsem nic dělat a část dne a celý večer jsem bez pocitu viny zíral na Netflix (v FÚ Brno je výborná wifina)[2]. V nemocnici mě to vlastně bavilo a pochvaloval jsem si, jak dobré máme zdravotnictví.

Výsledky vyšetření byly tyto: mozek v pořádku, až na drobný nález neškodně vypadající cysty (v jiném místě, než aby mohla souviset se symptomy, a podle všeho má tvar nakousnutého jablka), krevní testy v pořádku, jen se měly odeslat do labiny na vyloučení vzácných genetických polymorfysmů souvisejících se srážlivostí. Pak mi oznámili, že mám mezi levou a pravou srdeční síní otvůrek, zvaný foramen ovale apertum. Jedná se o následek neukončeného vývoje mezisíňové přepážky po narození, což je porucha, kterou trpí cca 25-27 % populace[3]. Za jistých okolností tímto otvorem může z žilního do tepenného oběhu projít sraženina, která tu a tam vznikne například v končetině. FOA se běžně uzavírá intervenčním zákrokem a po všech dalších vyšetřeních bude uzavření („FOA closure“) zváženo jako další možný postup. Dostal jsem Anopyrin na ředění krve a v pátek, pátý den od příhody, mě propustili domů se zákazem cvičení a zvedání těžkých předmětů.


— Průlet mou hlavou, MRI – dejte refresh stránky

Druhé vánoce

Další den byl Štědrý. Tohle zvláštní znovuzrození a možnost být s rodinou pohromadě pro mě byly darem z nebes, nicméně nároky rodinného prostředí jsem po pár předchozích dnech naprostého klidu zvládal jen s obtížemi. Byl jsem podrážděný a unavený, stále plný obav, co bude dál. Opakování „příhody“ nikdo nevyloučil.

V neděli jsme šli k rodičům na pozdní oběd. Fotili jsme se, děti štěbetaly a z talířů se kouřilo. U jídla, v 16:14 jsem pocítil mravenčení v pravém malíčku, které začalo postupovat po zadní části ruky...

... ten večer jsem znovu skončil na iktové jednotce ve Fakultní nemocnici Bohunice. Tentokrát byla ataka slabší, čekal jsem dokonce sám na příjem v čekárně se spoluobčany a navzdory tomu, že jsem neviděl jejich pravé oko, několika jsem pomáhal najít správné dveře, protože někteří z nich evidentně neuměli číst. Doufal jsem, že mě pošlou domů s jednoznačnou diagnózou panické ataky (protože když už jsem „rozpuštěný a naředěný”, neměla by to být přece mrtvice!), ale hned po výslechu na příjmu mě znovu napojili na hadičky. Už večer jsem naštěstí normálně mluvil, viděl a vtipkoval se sestřičkami. Na oblíbené JIPce jsem se ale moc neohřál a strávil dalších několik dní na lůžkovém.

Jiná parta (traktorista s mrtvicí a mlynář s náhle objevenou rakovinou mozku), jiný mrav, a jiná vyšetření. Namísto toho, abych čekal další týdny na jícnové echo (TEE), vzali mě na něj hned další den. A světě div se: foramen ovale bylo potvrzeno (pohled ultrazvukem z jícnu ze vzdálenosti 5 cm) a to naznačovalo možné vysvětlení příhody: onou vrozenou dírkou mezi komorami se mi do mozku mohla dostat nějaká „sraženinka“. Další CT ani MRI mozku naštěstí opět nenašlo žádnou stopu trvalého poškození. Rozbor genetických predispozic pro vzácné poruchy srážlivosti krve ale stále nebyl k dispozici.

d6a1ec89-8541-4fd1-a4f0-4d4e44654511.jpg
— Diskusní klub pro pokročilé.

Den dva mě pak ještě pozorovali a vyšetřovali a já sjížděl další sérii na Netflixu (Bloodline, Shooter a pod.), protože nic jiného se mi dělat nechtělo.

Diagnóza? To vám nikdo přesně neřekne, pane Baránku…

Musel jsem si začít zvykat na přibývající protichůdné názory. Nikdo nedokázal uspokojivě vysvětlit některá odporující si fakta: symptomy první příhody vypadaly vážně, trombolýza byla podána relativně pozdě, ale mozek přitom zůstal bez posvkrnky. Současně můj věk ani zdravotní stav (snad kromě dehydratace) nenaznačovaly, že bych měl být obětí mrtvice. Dvě nejčastější příčiny mozkové příhody (kornatění mozkových tepen –ateroskleróza a poruchy srdečního rytmu) byly dříve vyloučeny – vyskytují se většinou ve vyšším věku – cca od 50-60 let a výše. Fakt, že se příhoda opakovala podruhé ve slabší (a nikoli v silnější, jak prý bývá u mrtvic obvyklé) podobě a se zcela identickými symptomy, prý taky není zrovna běžný. Někteří z lékařů začali naznačovat, že mohlo jít o psychosomatickou příčinu, o ataku vzniklou v kombinaci neurotické povahy a vyčerpání s dehydratací; prý mohlo jít dokonce o projev migrény, u níž nemusí vždy nutně bolet hlava. Pokoušel jsem se jim ukázat různé grafy a tabulky dlouhodobě zaznamenávající některé tělesné veličiny (které se skutečně chovaly před epizodou velmi divně), ale neměli moc času, čemuž rozumím (vy si na mé dva grafy v závěru ale jistě čas uděláte). A pak za mnou nakonec poslali legendární MUDr. Mihulovou, skvělou psychiatričku, která mě přesvědčila učinit pro mě zlomové opatření.

Po čtyřech dnech v předvečer Silvestra jsem tedy odcházel z nemocnice s předpisem na Clopidogrel Actavis (trombex, silnější ředidlo krve) a Zoloftem (antidepresivum).

Na konci druhého turnusu mi bylo psychicky už celkem mizerně, nemocniční prostředí mi lezlo na nervy a současně mě děsila představa návratu pracovního procesu a vlastně i domů. Paradoxně jsem se na druhé straně občas uklidňoval redigováním Volné nohy, knihy, která je v jádru hluboce optimistická a terapeutická. Přesto jsem denně prodělával slabší panické ataky a obava z možnosti, že se velká příhoda bude opakovat znovu, byla značná (a tuto obavu mi pochopitelně nikdo nevyvracel). Nemohl jsem přestat pozorovat svou pravou ruku a každý náznak zabrnění v ní, občas jsem zkoušel, zda můžu mluvit a zda vidím u druhých obě oči. První dny byly děsné. Ale dal jsem si týden doma na vzpamatovanou a 9. ledna jsem se vzdor úzkosti a mizivému sebevědomí „vracel do práce”. Připadalo mi, že to nemůžu zvládnout a vlastně jsem se práce bál, protože „za to beztak mohla”.

dd5b3bc9-0d2d-4d82-b85c-745c56cce74f.jpg
— Terapie dle předpisu dr. Vlacha

Osobním rozvojem k trvalé invaliditě

Nyní je namístě vzkázat věrným čtenářům, fanouškům a lifehackerům, kteří se občas pokoušejí následovat rad jiných lifehackerů: nedělejte to až tak doslovně! Přestože přesná příčina mých potíží se dosud nevyšetřila, je vysoce pravděpodobné, že se na ní podílelo několik faktorů:

  • moje typická ortodoxnost v nasazení čehokoli, od GTD, přes hlubokou práci po nasazení úprav jídelníčku; začátkem roku 2016 jsem podstoupil pokročilé a velice užitečné vyšetření DNA, střevního mikrobiomu a krevních intolerancí v klinice 5P Medicine a na základě výsledků si upravil stravování; upravil = nasadil fašisticky striktní režim, což v mém případě znamenalo, že jsem vlastně jen pořád řešil, co můžu a nemůžu jíst – stal jsem se vášnivým čtenářem etiket; byl jsem klinikou varován před takto striktním přístupem, ale říkal jsem si: co se mi může stát… A vedlo to k mimořádnému zlepšení v mnoha oblastech, typicky k lepšímu spánku, vymizení únavových stavů a bolestí hlavy, vymizení nadbytečného tuku z těla, srovnání hladiny cholesterolu a dalším kladům – to vše vlastně trvá dodnes; bohužel, podzimní kontrolní nález naznačil, že ještě není vše úplně v pořádku, a tak jsem režim ještě zpřísnil – což jsem neměl dělat; během dvou posledních měsíců roku jsem zhubnul o dalších několik kilogramů na své dospělostní historické minimum; měl jsem furt hlad, i v noci; ortodoxnost zabíjí!
  • součástí striktních omezení bylo i přidání psyllia do stravy (=ve vodě rozpustná vláknina); jedním z vedlejších dlouhodobých účinků psyllia, pokud s ním nezačnete výrazně doplňovat tekutiny, je zvýšená dehydratace, protože na sebe váže vodu a odvádí ji z těla stolicí; nejen, že jsem nepil, ale navíc jsem psylliovým nápojem zaháněl na noc hlad a žízeň! Stručně řečeno: podstoupil jsem kůru postupné dehydratace. Pamatujte: psyllium je prima, ale nesmíte s ním zapomenout hodně, hodně pít.
  • podzim a vánoční sezóna je pro nakladatele nejtěžším obdobím roku, je to prostě vrchol sezóny a vrchol úsilí; a já se navíc jako na potvoru v říjnu pustil do psaní knihy, jak asi víte (použil jsem pro psaní režim hluboké práce, což je skvělé řešení, pokud ovšem nezapomenete odpočívat…);
  • do toho přišly se vyvinuly a rozjely dvě mimopracovní kauzy: jedna plánovaná a spíše příjemná a druhá velice nepříjemná a ohrožující, v obou případech velice náročné a stresující procesy s perspektivou dořešení v řádu roku až dvou;
  • do posilovny jsem stále chodil dvakrát týdně, což ale v dané situaci bylo nejspíše také kontraproduktivní – vydával jsem hodně energie při malém příjmu potravy a k úplné regeneraci mezi tréninky v mém stavu pravděpodobně ani nestačilo dojít;
  • a přičtěte i Trumpa, který vyhrál volby a nemohl se dočkat, až začne podepisovat své dekrety; po jeho vítězství jsem měl silný pocit blížícího se konce světa a neměl sílu s ním bojovat.

Když to tak po sobě čtu, říkám si: ty jsi ale kretén! Zasloužil sis to… Něco na tom bude. Ale právě proto píšu. Lidstvo je nepoučitelné a já jsem taky lidstvo. Hlavním důvodem, proč vše sepisuji a zveřejňuji, je pokus o velmi důrazné varování, které si zde stavím jako memento pro další roky. Druhým motivem je fakt, že – jak jsem během posledních měsíců pochopil z rozhovorů s kamarády a známými – mnoho lidí má za sebou podobnou zkušenost a nosí to v sobě, namísto toho, aby varovali ostatní. Zatřetí, a to je poučení pro každého, kdo „je inspirován” nějakým úspěšným člověkem: než se rozhodnete napodobit nebo jen závidět někomu jeho úspěch, uvědomte si, že často nemáte tušení, jaká byla cena, kterou za něj zaplatil a asi dál platí.

Zoloft, má láska?

Tím se dostávám k humorné vsuvce o antidepresivech. Možná mi to nebudete věřit, ale nikdy předtím jsem na úzkosti nebral žádnou medikaci a navíc jsem k tomu ani neužíval drogy (a dlouhodobě ani nepil alkohol). Na neurotika slušný výkon, ne? V různých obdobích života jsem navštěvoval psychoterapii (paní Mgr. Poláková mě zná už přes 20 let) a osvojoval si duševní nástroje a techniky pro zvládání života bez léků. Ostatně, jedna z prvních kapitol rukopisu mé rozepsané knihy popisuje zkušenosti a tipy/triky z této oblasti. Takový přístup ke zvládání psychických problémů mi vyhovuje – je sice pracnější, ale dlouhodobě buduje solidní základ pro nakládání s emocemi a upevňuje sebevědomí. „Zvládnuls tamto, zvládneš i tohle.“

42edbfe3-3581-41c5-b1f8-93aa72cc17e0.jpg
— Zoloft – no a co?

Když mi byl v nemocnici během druhého turnusu naléhavě doporučen Zoloft, měl jsem samozřejmě pochybnosti. Přesněji: odmítl jsem zázračnou léčbu s tím, že situaci přece zvládnu opět sám. Ale do diskuse vstoupila Kateřina. Cituji „Bez Zoloftu se domů nevracej.“ Konec citace. A tak jsem si řekl, že to bude prima lifehack, a hlavně se mi nechtělo v nemocnici strávit zbytek života.

Jak je to tedy s tím Zoloftem? Jde o lék, který se předepisuje zejména na deprese, ale i silné úzkosti a panickou poruchu. Je na bázi SSRI s účinnou složkou sertralinum. SSRI znamená „selektivní inhibitor zpětného vychytávání serotoninu“ a – byť mechanismus účinku vlastně není úplně jasný[4] – předpokládá se, že SSRI zabraňují „uklízení“ serotoninu ve štěrbině mezi neurony, což tam zvyšuje jeho koncentraci. Serotonin přitom hraje významnou úlohu v biochemii naší nálady a tedy i v případných souvisejících poruchách. Představuju si to tak, že poté, co si váš mozek uvaří první šálek voňavého serotoninu a ledabyle vyhodí pytlík, SSRI jej vytáhne z koše a udělá vám druháka a třeťáka... Samotné léky na bázi SSRI tedy serotonin neobsahují, jen zmnožují jeho účinek v mozku: a právě toto vysvětlení na mě udělalo dojem. Nezní to báječně, že vlastně tak recyklujete svou náladu?

5aa0156b-9401-4704-95fc-e101e0c048b3.jpg
— Schema fungování recyklace dobré nálady u SSRI. Zdroj: Toxipedia

Dozvěděl jsem se také, že účinek sertralinu se dostavuje až po několika týdnech, plný nástup jsem měl očekávat klidně až po dvou měsících. Řekli mi, že vedlejší účinky jsou minimální a že se nestanu impotentním, což by byl dealbreaker, znáte mě.

A jak to probíhalo? Už po dvou týdnech jsem byl ve větší pohodě, než za poslední roky! Jenže to se Zoloftu přičítat určitě nedalo – zatím se nemohl projevit. Za zlepšení mohl asi fakt, že jsem hned v lednu zavedl striktní změny v organizaci dní (viz níže), začal denně cvičit jógu (tu mi dovolili, kupodivu včetně stoje na hlavě, a já jí propadl) a taky jsem celkově pochopil, že mám být rád, že jsem rád. Kromě toho, všichni kolem mě byli taky rádi, že jsme rádi (a nejspíš že mě zas vidí), a já zažíval pocit jakéhosi hájení. Větší rozsah odpočinku byl prostě povinný. Asi nepřekvapí, že pro mě začalo být snazší žít přítomným okamžikem, než kdykoli předtím. A že se pro mě stalo imperativem poslouchat vlastní tělo a dodržovat pohodovější životní styl. (Když jsme ve škole probírali Odpočinek, tak jsem prostě chyběl.)

První skutečný vedlejší účinek Zoloftu jsem nicméně pocítil asi za měsíc: začal jsem častěji a intenzivněji zívat. Zívání bylo takové, že se mi u něj až točila hlava. Svým způsobem to byl pravý opak mé předchozí přemotivovanosti: zívání je znamení nudy a já si nudu užíval. Během ledna jsem ještě prodělal pár panických ataků nebývalé intenzity, ale – věřte nebo ne – vysmál jsem se jim a ony zklamaně odešly k sousedům. Po dvou měsících jsem už téměř vůbec nepozoroval úzkost spojenou s náhodným brněním ruky či běžným přeřeknutím. A co je nejlepší: má celoživotní generalizovaná úzkost a neuróza postupně mizely a já se stával vnitřně klidnějším a vyrovnanějším. Ta tam byla věčná podrážděnost, přestal jsem mít nutkání mít poslední slovo v náročnější diskusi, začal jsem vnímat více podstatu věcí, než jejich emocionální složku a vrátila se moje potřeba vědět o světě co nejvíc: ukončil jsem částečně idietu a začal po letech znovu s chutí číst noviny a časáky. Katastrofické titulky přestaly být spouštěčem několikahodinového až několikadenního úzkostného procesu a staly se pro mne pocitově neutrálními.

Představte si to! Poprvé od svého dětství jsem byl schopen „hodit věci za hlavu”. Tuhle dobře míněnou radu s házením věcí za hlavu či koňovi jsem přijímal celý život společně s dalšími pobídkami: „moc to žereš”, „uvolni se”, „nekatastrofizuj”, „zavři oči a spi”, „nestresuj”, „nebuď tak podrážděný”, „moc to hrotíš”, „zkus v tom vidět i něco pozitivního”, „ráno moudřejší večera”, „řekni si: ono to nějak dopadne”. Všechny tyto rady jsem vždy bral buďto jako invektivu, anebo jako trapný pokus o povzbuzení, neb dotyčného nenapadlo nic jiného. Teď mi to ale došlo – ony to byly skutečné rady! Vytvořili je vyrovnaní, klidní, milí a NEneurotičtí lidé pro jiné lidi svého druhu[5]. Ale ne pro mě.

Byly to báječné měsíce, které jsem prožíval jako jakousi dovolenou. Pracoval jsem sice tvrdě, ale taky jsem tvrdě odpočíval. Různým lidem (prodavačce na benzínce, kolegům, kamarádům ap.), jsem nadšeně vyprávěl, že beru antidepresiva, a že je to naprosto báječné, a proč mi jako dávno neřekli, že to existuje, a že by to měli taky zkusit. Vymýšlel jsem si slogany na Zoloft, které by se hodily na krabičku mého nově oblíbeného prášku. Například: „Zoloft. Nějak bylo, nějak bude“, anebo „Zoloft. No a co?“

A taky jsem konečně přibral – což je u mě vždycky dobře, neb jsem samohubnoucí a hubenost mi nedělá dobře. Antidepresiva vedou k přibírání, což je bohužel u řady lidí problém. Ne tak u mě. Vím, že mi mnozí možná závidíte, ale abych si udržel váhu, musím strašlivě žrát – a tohle se nyní trochu zlepšilo, takže jsem začal jíst méně a přesto si váhu držím. Prohloubil se mi spánek, ale taky trochu zvýšila jeho potřeba. A mimochodem Kateřina, s níž si docela pravidelně předáváme své nálady, pocítila mé „vyklidnění“ přímo na vlastní kůži: prý se sama cítí klidnější. Proč by ne: když se začne hrotit nějaká diskuse, reaguju téměř vždy hlubokým a klidným hlasem, na který v podstatě nejde odpovědět naštvaně. Teď všem charismatickým kliďasům vidím do hlavy – tohle není vaše zásluha, máte to vrozené, anebo zoloftujete.

Jak se můj stav vyvíjí po půl roce? Nepředbíhejme a vraťme se ještě o kousek zpátky, do fáze hledání viníka.

FOA closure closure

Začátkem února dorazily výsledky vyšetření krve. Ukázalo se, že mám tzv. leidenskou mutaci (Factor V Leiden) – heterozygot. Někdo tomu říká „porucha”, někdo „polymorfismus”, každopádně jde o genetickou mutaci, která je zodpovědná za vyšší srážlivost krve; pokud se neobjeví další rizikové faktory, nic zvláštního se s tím nedělá (eventuelně se trochu naředí krev při delších letech letadlem apod.). Mutaci má víc lidí na severu Evropy než na jihu. Podle všeho našim předkům pomáhala přežít a nevykrvácet (ženám při porodu, mužům v boji či při lovu), dnes je ale pochopitelně spíše na škodu. Takže to máme FOA + leiden – a zdá se, že příčina je v podstatě odhalena.

Byly mi předloženy víceméně dvě možnosti: buďto brát po zbytek života léky na ředění krve, anebo FOA zavřít – pak bych je trvale a za dodržení jistých pravidel brát nemusel. S invazivním a intervenčním kardiologem MUDr. Poloczkem z FN Brno jsme se tedy dohodli, že FOA zavřeme. Zákrok probíhá v lokální anestezii při plném vědomí: skrze třísla vám žílou zavedou katetr až do srdce, a tam vloží nikl-titanový „deštníček“, který se rozevře v místě nežádoucího otvoru a postupně „zaroste“ okolní tkání (srdeční nitroblánou). Moc hezky je to vysvětleno v tomto videu. Jedná se o relativně nový typ zákroku (přesně 20 let) a ve fakultní nemocnici v Brně těchto zákroků provedli přes 600 a prý bez větších komplikací, takže proč to neuzavřít.

0ac3de55-4886-49a0-899c-f673a5632f04.png
— Deštníček se otevírá...

Možná vás překvapím, ale docela jsem se těšil; netvrdím, že jsem současně neměl i jisté obavy: vždycky se něco může pokazit a navíc – ta věcička nejde vyndat tak jednoduše, jak se tam vpraví. Co když bude rezavět, nebo budu mít nějakou alergickou reakci na kov? Nicméně, jak se termín blížil, byl jsem stále klidnější. Moc jsem si o tom ani negoogloval, nechtěl jsem se zamotat do všech možných názorových proudů: spolehl jsem se na MUDr. Poloczka, který na mě udělal dobrý dojem, když se mnou strávil aspoň hodinu a půl odpovídáním na mé dotazy a svá tvrzení podkládal odkazy na konkrétní studie. Kdesi jsem pak mimochodem narazil na diskusi, kde lidé popisovali, jak se jim po zákroku vrátila životní energie, lépe spí apod., což se dá prý nejspíše vysvětlit tím, že se přestane mísit krev obou krevních okruhů a možná se i stabilizuje tlak. V této fázi jsem si říkal: to bude výborný článek na blog! Každý správný lifehacker je tak trochu cyborg...

V den zákroku, 27. dubna, jsem jel do nemocnice na sedmou hodinu ranní. Řidič mi po cestě operaci kompletně popsal – to víte, Liftago[6]. Pokoje však byly obsazené a sály také, takže nakonec jsem se po čekání v nemocniční „knihovně“ dostal na řadu až kolem jedné hodiny po poledni. Patřičně hladový (od rána lačný) a lehce nervózní jsem se záhy ocitl na sále. Svolil jsem k tomu, aby zákrok mohli sledovat „kolegové ze Slovenska“ a po hádce sester, proč mě už dávno jejich kolegyňky neoholily, se mi definitivně a neovladatelně rozklepaly nohy. Vpravili mi do žíly proto nějaký fajnový materiál[7], který způsobil, že se mi nohy klepat přestaly a já se znovu dostal do skvělé a lehce vzrušené nálady, kterou zažíváte těsně před začátkem filmu.

Nebudu váš vzácný čas dál umlacovat popisem detailů operace, kterou jsem celou dobu sledoval na velké obrazovce (lokální RTG mi mířil na hruď), a zkusím se vyjádřit co nejstručněji. Bylo to neuvěřitelné a fascinující! Po několika minutách jsem měl trubičku v srdci (cítil jsem lehké změny rytmu v důsledku dráždění srdeční svaloviny jejím koncem) – dotyčná žíla ústí tak, že téměř přímo naproti vyústění by mělo být ono foramen ovale. Pan doktor docela dlouho, ale velice obratně manipuloval katetrem tak, aby jej prostrčil otvorem, ale nedařilo se. Poté mi do žíly zavedli ještě druhý katetr, na jehož konci byla malá ultrazvuková sonda. S její pomocí pak v srdci hledali onu dírku (použili tzv. bubble test, kdy kontrastní látka vpravená do pravé síně by měla v místě otvoru prostupovat levé). Pointa?

Po dvaceti minutách to vzdali. Dírka tam není. Diagnostika přímo ze srdeční komory je přitom nejpřesnější. Kolegové ze Slovenska tak měli unikátní příležitost vidět něco, co se skoro nestává: chybně diagnostikované FOA. Není zač!

Třetí den po zákroku jsem šel domů a asi za měsíc šla domů (a dolů) i modřina, která se mi v důsledku zákroku rozlila v rozkroku. Směl jsem vysadit trombex na ředění krve a mohl začít zase cvičit jako dřív. Takže všechno dobře dopadlo?! Anebo ne?

Červenec, půlroční zúčtování

Napsání tohoto článku jsem plánoval několik měsíců a pak odkládal pár posledních týdnů. Myslel jsem totiž, že žiju ukázkový příběh o efektivitě antidepresiv; jenže pak se začaly objevovat i některé jejich vedlejší účinky: jednou za čas přijdou dny, kdy se cítím extrémně unavený, otupělý a ospalý. Občas se k nim přidá i regulerní odpor k čemukoli (nechci zneužívat slovo deprese, ale tipuji, že se jí to trochu podobá). V dotyčném období bývá též vyloučeno, abych si – jak to jen říct – například přivydělával hraním v pornofilmu.

Možná to vše není vedlejší účinek Zoloftu, ale jen vlna regulérní únavy. Přesto jsem se začátkem června rozhodl (po zdrženlivém schválení) dávku snížit na denních 37.5 mg[8] (o čtvrtinu) a přesunout užívání na noc. Tato opatření zpočátku situaci zhoršila a nějakou dobu jsem myslel, že vás fakt nemám rád, ale po zhruba pěti týdnech se můj stav výrazně stabilizoval a zlepšil. Mám dobrou náladu, těším se do práce i na odpočinek a jsem v klidu.

Nyní se tedy nacházím ve fázi jistého experimentování a vyčkávání. Nutno také říct, že nemám v úmyslu brát antidepresiva věčně, chápu jejich dvojsečnost. Ale současně se mi ze zasloužené dovolené zatím nechce. Uvidíme, co se bude dít během dalších týdnů a měsíců – jisté je, že vysadit je určitě nemůžu ze na den, spíše z půlroku na půlrok.

Vysazování léků na bázi SSRI je totiž velice choulostivá záležitost. Přestože samotná aktivní látka (sertralinum) vyprchá z těla už během několika desítek hodin od posledního užití, neznamená to, že jste z toho venku. Mozek není schopen se tak náhlé změně v biochemii serotoninu přizpůsobit a může způsobit více škody než užitku: silné deprese, sebevražedné myšlenky, panické ataky, a dokonce i smrt + dalších pár desítek vedlejších příznaků, které si za rámeček nedáte. Příbalový leták Zoloftu je dlouhým seznamem děsivých historek, které je lepší si vyslechnout o někom třetím, než prožít na vlastní kůži. Když jsem nedávno z legrace zagooglil „zoloft withdrawal”, moc jsem se nesmál. Řešením je tedy postupné snižování denní dávky v několika déletrvajících fázích a pod přísným dohledem docenta Chocholouška.

Jedním z nepříjemných efektů ukončování užívání antidepresiv je také skutečnost, že se bojíte návratu příznaků a obnovení původního žalostného stavu své psychiky. Pacienti si v diskusích stěžují (a já jim plně rozumím), že neumí rozlišit mezi přechodným zhoršením způsobeným vysazováním, a návratem původních příznaků na straně druhé. Když dojde k rozkolísání „hladin v mozku”, cítíte se prostě mizerně a vlastně si kladete otázku, zda by nebylo lepší brát naopak víc, než míň (a toto doporučení uslyšíte možná i od lékaře).

Sám neumím odpovědět s jistotou, zda rozhodnutí snižovat dávku už po pár měsících je správné, ale beru to tak, že je lepší mírnou změnu zkusit, než úplně „nečinně” jen prodlužovat dobu léčby.

Návrat ze stavu „na práškách” do stavu „úplně bez prášků” by každopádně měl nastat nejdříve ve chvíli, kdy se s ošetřujícím lékařem shodnete, že váš návrat bude lepší než setrvání.

Proto se snažím dělat už od lednového návratu z nemocnice celou řadu opatření, která mi do života přinášejí rovnováhu a do jisté míry snad zabrání návratu k předchozímu stavu.

Co jsem změnil, aneb konec práce coby prokrastinace odpočinku

Následující opatření jsem provedl hned v lednu a držím se jich s drobnými výjimkami dodnes. Cítím, že z nich velice profituji já i mé okolí.

  • od ledna denně cvičím jógu; jóga má celou řadu pozitivních přínosů, z těch psychologických např. úlevu od stresu a zlepšení spánku, z fyziologických je to podpora kardiovaskulárního systému, zvýšení pevnosti a pružnosti těla a dokonce podle některých studií i pozitivně ovlivňuje genovou expresi (tedy jak se vaše DNA přepisuje do vašeho těla); používám ke cvičení aplikaci Yoga Studio a postupně jsem přešel ze začátečnického levelu do pokročilých, byť např. plnou pózu Eka Pada Rajakapotasana III zatím nedávám… Přestože jsem jógu cvičil jednou-dvakrát týdně už předtím, musel jsem se do toho nutit. Tím, že mi v prvních měsících zakázali posilování a jiné intenzivní cvičení, jóga perfektně vyplnila tento prostor a stal se z ní zvyk a později návyk: dnes se nemůžu dočkat, až si večer zacvičím (denně tedy 15-30 minut, spíše 30); denní jóga navíc funguje jako pojistka proti výpadku jiných druhů pohybu – pokud se náhodou přes den méně hýbu (čemuž se snažím vy-hýbat), dám si večer delší a náročnější jógové cvičení, čímž do jisté míry deficit doženu, aspoň pocitově;

  • pracuji jen do odpoledne; končím někdy mezi 15-16h, poté už nehledím do pracovních mailů, Basecampu, vypnou se mi notifikace, dokonce i zvonění na mobilu a sám si až do druhého dne tvrdě odpírám duševně náročnější činnosti; toto opatření je pro flowholika jedno z nejtěžších; stále tvrdím (a např. s Petrem Ludwigem jsme vedli na to téma už párkrát disputaci), že dosažení pracovního flow je sice žádoucí, ale nedostačující opatření: není to samospásný cíl, ba naopak, převaha flow se může stát opačným extrémem (proti extrému prokrastinace na straně druhé); všiml jsem si už dřív, že ponor do (zejména hluboké) práce je pro mne silně návykový a má schopnost dlouhodobě rozvracet mou rovnováhu: duševní, fyzickou i sociální; když upadnu do flow, či do „stavu plynutí“ (nebo též „plavím“, jak říkají growjobáci), přestanu sledovat, že mě bolí za krkem, že se mi chce čůrat, že mám hlad, že mám žízeň, často na sílu překonávám únavu a také přetahuji pracovní dobu, čímž dál zkracuji svůj čas a kapacitu být s rodinou; neboli: prací prokrastinuji čas na sebe a na odpočinek; nemyslím, že jsem typický „workoholik“, který prostě musí do práce za každou cenu (často proto, že se tam skrývá před ostatními aspekty své existence); když si vše dobře rozplánuji a odůvodním, bez většího absťáku si práci odepřu i na celou dovolenou :) – jenže nedej bože si jen přivonět ke klávesnici… jsem prostě člověk, který miluje svou práci i kreativní výzvy jako takové (ne samozřejmě vždy a všechno, pochopitelně), a proto si na sebe musím dávat pozor;

  • zavedl jsem dekompresní hodinku po „návratu“ z práce; uvozovky mají zdůraznit, že jde o metaforu, protože duševní pracovník se „z práce vrací domů“ tak, že přesune pozornost z rozpracované myšlenky na svou bezprostřední existenci a na jiné libé činnosti, čímž se pokouší práci ukončit; lidská pozornost má ale sklon ulpívat na nedokončených úkolech, a zvláště když ji předmět ulpění baví, štve či jde prostě jen o odejití od rozdělané práce, musíte ji přesunout násilím, za pomoci silného tažného zařízení; přišel jsem na to, že abych zastavil ony lákavé a vzrušující myšlenkové procesy spojené s předchozí činností, musím přejít k aktivitě, která mě okamžitě a plně vtáhne a současně nenutí pokračovat v původním přemýšlení; čtení nepřipadá v úvahu, protože je to přesně totéž, co dělám celý den; sport je dobré řešení, ale nedokážu jej praktikovat každý den (někdy z lenosti, někdy z praktických důvodů); nicméně, přece jen mě něco napadlo: při pobytu v nemocnici jsem se naučil báječnou guilty pleasure: dívat se celý den na seriály; všiml jsem si, že když nemám pocit viny, že se dívám (v nemocnici jej fakt nemáte), baví mě to a efektivně mi „čistí hlavu“; vyzkoušel jsem proto po práci pustit si nějakých 30-50 minut nějakého napínavého filmu, a podívejme: zabralo to; a tak veřejně přiznávám, že seriály se staly mou nejčastější dekompresní komorou; více než jeden díl ale nevydržím, nicméně těch pár desítek minut bohatě stačí na odpojení se od pracovního flow – je to relativně spolehlivý myšlenkový a emocionální předěl: jiný svět; pak už můžu v klidu dělat cokoli dalšího, aniž by se mi myšlenky na práci vracely; říkám to nerad, ale doporučovaná procházka v lese u mne takto nefunguje.

65586308-aceb-43b1-bd7b-576ba44e92ca.png
— Takhle tedy ne

  • z(a)vedl jsem znovu papír a psaní rukou jako způsob, jímž organizuji svůj čas a myšlenky; když mě odváželi do nemocnice, moje agenda vypadala přesně tak, jak vidíte výše na obrázku[9]: úkoly totálně přeplněná nástěnka v Trellu a jako bonus nekonečné množství skvělých nápadů, které se nikdy nezrealizují. Po návratu jsem vyhlásil tzv. agendový bankrot[10]. Jinými slovy, uvedenou nástěnku v Trellu jsem otevřel až nyní, 30. července, a to jen abych udělal její screenshot pro vás. (Trochu ve mně hrklo :) Od ledna používám systém agendy postavený na kombinaci Slice Planneru (v hlavní roli Bullet Journal), digitálního kalendáře a Inboxu (v Gmailu) a jedná se zatím o nejlepší systém, jaký jsem kdy používal: bere si totiž to nejlepší z celé řady přístupů, a přitom zůstává jednoduchý. Těším se, že vám jej někdy popíšu v článku na blogu pro vaši inspiraci. Proč jsou ale pero a papír tak důležité? To je jednoduché: psaní rukou na relativně omezenou plochu papíru je prostě limitující – jednak nutí ke zvážení, zda zápis stojí vůbec zato, a také samo psaní rukou vede ke zpomalení a promyšlení. Stejným způsobem si teď vedu i deník, kde je psaní rukou podle mě ještě důležitější, protože pomáhá skutečné reflexi, a to ani nezmiňuji pohodlí, s nímž můžete do deníku čmárat téměř v jakémkoli prostředí, poloze a rozpoložení.

  • o víkendech nemelviluju: dříve jsem byl zvyklý pracovat i o víkendech, ne třeba celou dobu, ale aspoň pár hodin, a o práci i mluvit s Kateřinou (která se stará o firemní facebook a brzy o celý marketing); od ledna mi ale víkendy slouží jako dekompresní komora a snažím se striktně práci i myšlenkám na ni vyhýbat (totéž se týká i pracovního týdne po 16h, kdy se mi navíc nedovoláte :). Stejně tak se o víkendu vyhýbám náročnější duševní činnosti a sockám (což určitě není totéž!), ale těchto aktivit mám v týdnu ažaž, takže cílem je nechat mozek před týdnem nadechnout.

  • hydratovat, hydratovat, hydratovat: s ohledem na výše uvedené okolnosti vzniku mých potíží (pacienti, kteří jsou přivezeni s mozkovou příhodou do nemocnice, bývají často dehydrováni, a dehydratace také vede k závažnějšímu průběhu mozkových příhod). Takže, lidé, pijte, nikdy nevíte. Testuji teď množství vypité tekutiny pomocí fantastického hrnku Moikit Cuptime 2, který veškerou evidenci dělá za vás a ještě vás průběžně upozorňuje: divili byste se, jak moc pokulháváte za doporučeným množstvím. Jedno usrknutí po obědě, káva či pivinko není žádný pitný režim! Na Cuptime 2 napíšu recenzi.

  • spánek má prioritu: a toto nyní platí dvojnásob se Zoloftem, který je spánkožravý – když mu nedám, co potřebuje (7,5-8h), jsem skutečně nesnesitelně ospalý; kvalitu a hloubku spánku samozřejmě ovlivňují právě i všechny výše uvedené aktivity – dávat mozku čas na odpočinek, tělu naopak dávat zabrat, minimum kofeinu odpoledne, večer určitě žádná práce a žádné dlouhé noční ozařování obrazovkou.

  • + UPDATE (díky @petr_vacha za důležitou připomínku!): (u)dělat si pravidelně víc času na blízké: samo sebou, že u rodiny jsem už začal, ale teď myslím i kamarády; nejspíš hlavně tím, že jsem přestal před lety úplně pít alkohol, mi ze života pokradmu zmizelo pravidelné „jedno“ s kamarádem/kamarády; tohle napravím!

Spojujícím prvkem všech uvedených opatření je aktivní hledání rovnováhy a méně tlaku na sebe sama u povinností, které překračují rámec mé denní kapacity. Zavedl jsem si dokonce pojem „kraftění dne“ (vy odchovaní Minecraftem pojem kraftění jistě znáte, anebo se zeptejte svých dětí). Jde o to, že se ke svému dni každé ráno stavím jako k obrobku, který s probuzením dostávám v syrovém stavu a mým cílem je vykraftit (vysoustružit, vymodelovat) z něj co nejkrásnější postavičku (Věstonickou Venuši nebo tak něco), aby mi zbylo něco na památku.

Kraftění začíná už ráno nejdříve zvážením toho, jak se Tomáš cítí a co potřebuje (ne co potřebuje svět od Tomáše), co je schopný zvládnout a co už je příliš, nebo co by dokonce způsobilo jeho rozbití na tisíc kousků, a zejména pak promyšlením závěrečné povrchové úpravy, tedy toho, na jaké věci se může těšit po uplynutí dne a ideálně i po zvládnutí povinností. Do této povrchové úpravy patří návrh aktivit, které přinesou užitek tělesné schránce. Dřív jsem tohle nedělal vůbec, anebo jen velmi nedůsledně, a následky znáte (a trpíte jimi nyní i vy, protože čtete tento dlouhý článek… :)

Vědomé plánování radostného, relaxačního či sportovního závěru každého dne je zvláště důležitý prvek a doporučuji jej každému z vás, protože zabraňuje cyklu, v němž se vracíte pozdě z práce, a jediné, co vám zbývá k těšení, je naděje, že se druhý den ráno budete cítit o něco lépe. Když si ale vykraftíte už ráno svůj den včetně večerního relaxu či radostné aktivity, riziko přetažení klesá. A pokud jste flowholik či workoholik, přestává tak být práce jedinou radostí, která vás dokáže uspokojit. Přiznávám, že to nebylo vždy jednoduché, ale člověk tomu postupně přijde na chuť.

Velkou část mého úsilí o nalezení rovnováhy během posledního půlroku lze myslím shrnout do tohoto absolutního rýmu:

Cílem je těšit se zhruba stejně na práci jako na čas po práci.

Přeji vám, abyste dokázali udělat důležité změny životního stylu bez toho, aby se přihodilo něco takového, jako se přihodilo mně. Děkuji za pozornost!


A co na to data?

Jak jsem slíbil výše, pro zajímavost uvedu výsledky některých hodnot ze sebeměření z období před epizodou.

  1. Pulse Wave Velocity: veličina, kterou měří váha Nokia Body Cardio, udávající takzvanou rychlost pulsní vlny, reflektující kardiovaskulární zdraví (tuhost tepen). Hodnota PWV není žádný bullshit a skutečně může poukazovat na to, že něco s vámi není v pořádku, nicméně teprve lékař může dalšími metodami přesně určit, co to je. V mém případě hodnota PWV narůstala v období před epizodou na nejvyšší hodnoty za celou dobu měření a vrcholila právě v den epizody. Dehydratace a stres však samy o sobě mohou mít vliv na PWV, takže jde skutečně spíše o korelaci, než o souvislost, která by měla jednoznačnou předvídací hodnotu pro další epizody. Nyní se pohybuji s hodnotou velice nízko (což je dobré). V nemocnici mě nebrali vážně, donedávna totiž bylo měření PWV možno uskutečnit jen v ambulanci a nebylo to nic levného. Říkal jsem „ale Silicon Valley…“ – ale nic :)
    d24ecb1f-b9fc-4d73-95f4-a198ca377ca1.png

  2. Klidová tepová frekvence (resting heart rate): asi deset dní před epizodou se mi prudce začala zvedat klidová tepová frekvence (tedy když spíte, sedíte, nebo se nehýbete). V obrázku vidíte kalendář s kroužky, které vyznačují průměrné hodnoty (měření přes den: Apple Watch, v noci Beddit) klidové tepové frekvence v tom období. Oranožová šipka ukazuje na den příhody. V kroužku je vždy číslo (průměr) a kolem každého jsou barevné kruhy či kružnice, které ukazují, kolik času za den člověk strávil s klidovou tepovkou v zóně 100+ (červená), 80-99 (fialová) a níže (do 79). Modrá je „dobrá“, fialová horší, červená nejhorší. Pamatuji se, že jsem celý ten týden předtím sledoval, co se to děje, ale nebyl jsem schopen hodnoty moc ovlivnit.

18b480ba-e762-4d19-843f-9d605e8e6010.png

PS: Krevní tlak mi v daném období kolísal tak, že během dne střídal vysoké a nízké hodnoty téměř jako generátor nahodilých čísel a nestojí to za graf. Obecně však nebyl vyšší, můj tlak je dlouhodobobě spíše nízký.

Tolik čísla. Co myslíte? Nemusíte odpovídat, vidím, že spíte. Dobře děláte. Na spánku záleží.

PODĚKOVÁNÍ: Děkuji srdečně lékařům, sestrám a dalšímu personálu oddělení Neurologie ve Fakultní nemocnici Brno za skvělou péči. Extra díky paní převoznici, jejíž jméno se mi nepodařilo zjistit. Též děkuji MUDr. Martinu Poloczkovi za konzultace, (ne)provedení výkonu a korekturu článku (zaneseno 24. 8. 2017) – a MUDr. Haně Mihulové za péči. Musím také vyjádřit upřímné díky dalším lékařům a odborníkům, kteří trávili čas podporou i konzultacemi nad mou „záhadou“: Mgr. Nadě Polákové, MUDr. Petru Horovi, MUDr. Petře Jeřábkové, MUDr. Petru Palmovi, MUDr. Táně Pavlíkové a celé rodině i kamarádům a kolegům. Díky!


Tip: odebírejte můj lifehackletter a dozvíte se vždy ještě něco navíc. Málem bych zapomněl: odběratelům rozdávám dárečky. Registrace na této stránce. Kdykoli se můžete odhlásit. Zásadně nespamuju. Archiv starších lifehackerletterů.



  1. Dovolím si podotknout, že šlo o čaj značky LOYD – Maté; některé šarže čajů tohoto polského výrobce byly začátkem roku stahovány z prodeje kvůli nadměrnému obsahu skopolaminu a atropinu, nicméně tenhle typ to nebyl. Ale kdoví. ↩︎

  2. Drobný zážitek s Apple Watch: mobil jsem sice zapomněl doma, ale Apple Watch mi zůstaly; až jsem se v noci probral na JIPce, vyžádal jsem si je a – voila – byl jsem online a mohl posílat zprávy. Bez iPhonu! Vysvětlení: wifinu FN Brno si hodinky pamatovaly ze starého iPhonu, když jsem před pár let byl v nemocnici kvůli narození syna. ↩︎

  3. je-li foramen ovale (FO) otevřené i v dospělosti, tak ho nazýváme foramen ovale apertum (FOA); foramen ovale je termín pro dobu před jeho zavřením – fetální (plodové) a do roku od narození; synonymum je patentní foramen ovale (PFO). ↩︎

  4. UPDATE: teprve před pár dny se objevila zpráva naznačující relativně velký objev a posun v chápání toho, jak SSRI mohou fungovat – laureát Nobelovky prof. Paul Greengard se svým týmem našel způsob, jak zkoumat fungování serotoninu na mnohem jemnější úrovni, než tomu bylo dosud. ↩︎

  5. Anebo jen možná brali Zoloft? ↩︎

  6. Přiznal se pak, že o ní nedávno pořad v televizi, ale i tak na Brno dobrý. ↩︎

  7. Šlo konkrétně o 5 mg diazepamu. ↩︎

  8. Nejmenovaný lékař to označil za „homeopatickou dávku“, ale proč ne. ↩︎

  9. TIP: rozmazáno pomocí skriptu BlurMyBoard ↩︎

  10. Odkazuji na tzv. „e-mailový bankrot“, kdy prostě z důvodů dlouhodobého zahlcení (si) přiznáte, že na maily starší určitého data už neodpovíte. ↩︎