Jak méně číst, ale mít z toho víc

Jde o život. Žádná jeho vteřina se vám nevrátí. Pozornost je to to jediné, co máte – musíte dobře volit, kam ji zaměříte, nejen kvůli přítomnosti, ale i kvůli vašemu budoucímu já.

Budoucí já? To je skvělý koncept. Podle výzkumů se ke svému budoucímu já chováme hůř než k cizím lidem. Klacky, které hážeme, padají pod naše budoucí unavenější nohy.

Co s tím? Je to prosté: mějme své budoucí já rádi jako sebe sama, mysleme na něj již dnes. Nezapomínejme mu připravovat snazší a chytřejší život, jednou si poděkujeme.

Jak na to?

Vybíravost je namístě, aneb triáž

Každé kliknutí, vzetí mobilu či knihy do ruky je životní rozhodnutí i o budoucím já – čím chci být? Čeho chci dosáhnout? Jaká je moje vize? Bez vize tápeme ve tmě a náš osud je řízen okolnostmi, druhými lidmi, nezřídka i algoritmy a marketéry. Ve světě nadbytku je schopnost rozlišit hodnotu klíčová. Protože všechno nepřečteme, musíme filtrovat.

Jak? Zaveďte si proto obsahový filtr, neboli whitelist:

1. Promyslete si, kde chcete být za pár let. Například: chtěla bych dělat svůj podcast / rád bych měl rodinu a práci ve zdravotnictví / chci být tam, kde jsem, akorát to dělat lépe.
2. Vizi zužte na témata, která má smysl sledovat. Sníte o tom mít vlastní podcast např. o produktivitě na rodičovské? Hlavní témata tedy budou: rodičovská dovolená, relaxace, spánek, co/jak/kam ven s dětmi, legislativa, finanční soběstačnost..., a asi taky jak se dělají podcasty. Hledejte další podtémata, která se týkají hlavní vize a baví vás. Vypište si je a máte základ whitelistu.
3. Vyberte formáty a zdroje informací přinášející hodnotu. Které typy zdrojů jsou pro váš záměr nejlepší a které jsou balastní? Potřebujete výhradně původní peer-to-peer recenzované vědecké články, nebo vašemu zaměření vyhovují videa a dlouhými rozhovory s odborníky, či stačí vybrané blogposty? Která nakladatelství, média a tvůrci mají pro vás váhu? Redukujte. Sepište si vše do whitelistu.
4. Váš seznam témat a zdrojů je nyní hrubým sítem – vyvěste si jej, přidejte do denní agendy, do peněženky, na plochu počítače či prohlížeče a vědomě odřízněte přístup k ostatnímu, co vás odvádí od plánu. Zvláště u knih si díky tomu vyfiltrujete tituly předtím, než se začnete stresovat otázkou, kde vzít na přečtení čas (a peníze). Malá předchozí rešerše knihy a otázky po smyslu vám mohou získat čas na hlubší zpracování důležitějšího obsahu.
5. Buďte vybíraví. Kdykoli narazíte na titulek, odkaz, článek, reklamu, video, knihu... buďte nekompromisní. Mrkněte na svůj whitelist. Připomeňte si, že nemůžete přečíst všechno a že to není vaším cílem. Než kliknete nebo něco zařadíte na seznam pro pozdější přečtení, udělejte triáž dle povolených témat a zdrojů. Položte si otázku: Jak pozornost věnovaná tomuto materiálu poslouží mé vizi a plánu stát se někým, jak tohle využije mé budoucí já? Vyplatí se přidat další téma ke zpracování, nebo se ponořit hlouběji do toho, co je ve frontě?
6. Budete-li váhat, dejte zdroj na longlist. Longlist je seznam, k němuž se už nemusíte nikdy vracet.

Výzkum prof. Leidy Klotze ukázal, že chceme-li něco vyřešit, je přidání něčeho téměř vždy první spontánní volbou: plus nástroj, plus dálnice, plus zaměstnanec, plus článek/kniha. Je to proto, že přidáním snadněji prokážeme kompetenci, zatímco odebráním (i kdyby vedlo k lepšímu řešení) nepřesvědčíme; leda až po větším zapojení představivosti, neb důkaz „není vidět“.

Prohlížeče, přehrávače, čtečky a todo aplikace dnes mají zabudovaný inbox a operační systémy podporují sdílení čehokoli na jediné kliknutí. Dřív jsem to v duchu filozofie Davida Allena „vše musí z hlavy ven” (GTD) považoval za skvělé a inboxy krmil o sto šest; dnes jsem si ale jistý, že přílišná lehkost přidávání do vstupních seznamů je hra s ohněm. Cílem musí být přidávat co nejméně. Protože z hravé „hypotézy” přidané do inboxu se mentálně stane okamžitě další úkol (podobně jako ze všech e-mailů, zpráv a všeho, co se na nás valí.)

Zastavme se proto, až budeme chtít přidat nové téma na svůj whitelist, odkaz do svého reading listu či knihu do košíku: méně je více; své poznání možná víc posunete dopředu tak, že nelítostně promažete frontu a každou potenciální novou položku prosejete přísným skrutiniem.

Než něco přečtete, klaďte si vždy otázku: co je na tom zajímavé? Než si něco zapíšete: co je na tom tak významné, že to stojí za zapsání? — Sönke Ahrens, Jak dělat chytré poznámky

Utrácení vs. investování

Namítnete: občas se při konzumaci informací chceme jen bavit, relaxovat, zažít guilty pleasure, ne myslet na zlepšování. Je to tak. Proto rozlišuji dva režimy konzumace: investiční a utrácecí. U každého zdroje, který zpracovávám, většinou výrazně převažuje jeden, protože každý z režimů má jiný cíl; vyžadují odlišné schopnosti, jiný typ pozornosti, odlišné prostředí, energii a nástroje.

Cílem investičního režimu je vstřebat, objevit, pochopit, adaptovat zajímavý obsah do našich znalostí a v pravou chvíli použít. Je to o vzdělávání, rozvoji, myšlení, tvoření, mém budoucím já. Cílem utrácecího režimu je především relaxovat, vypnout, bavit se či nezávazně explorovat bez větších aspirací. Já to mám takto:

• Investiční režim používám u non-fiction knížek/učebnic, vědeckých článků, esejů, analýz či vybraných autorů na whitelistu. Investování si vyžádá počítač/tablet, víc času, hlubokou práci, dělání výpisků či zettelkasten (viz dále). Ač mě investování musí bavit, toleruji i náročnost či dočasnou nezáživnost.
• Utrácecí režim nasazuji, abych si užil a zapojil emoce, fantazii, fikci, obraz, jazyk, většinou nejde o fakta. Beletrie, divadlo, kino, hudba, seriály ale taky společnost a pěna dní – denní tisk, socky. Pomíjivost i trochu krása, navíc člověk může objevit něco, co později přesměruje na whitelist do investičního režimu.

Zatímco podstatou utrácení je uspokojení okamžité potřeby, podstatou investice je víra v budoucí zhodnocení. Bohužel ale existují i nevratné investice, to když se obsah ukáže jako špatně zvolený. Mnohem častěji se ale děje něco jiného a horšího a nenápadnějšího – prostě zapomeneme, pamatujeme si jen náhodné fragmenty, a nejsme schopni si je vybavit. Čas kdysi strávený čtením tak přišel vniveč. Ale zapomnění lze spolehlivě zabránit!

Jak tedy číst? Méně číst, více myslet.

Považuju se za „knowledge workera”, dělníka znalostí – obsahem mé práce je už několik desetiletí nakládání s informacemi, know-how, textem, znalostmi. Hodně čtu, středně hodně píšu. Zajímá mě bohužel stále víc témat a věcí. Jsem prototypem informačního zavalence, který sice dostal k dispozici všechny informace světa, ale ani minutu času navíc.

Pokud to aspoň částečně sedí i na vás, poslouchejte pozorně.

Skok, kterého jsem v posledním roce dosáhl nasazením přístupů popsaných výše i níže, je galaktický. Proměnilo se nejen mé myšlení, ale i efektivita práce s informacemi a příprava obsahu samotného. Kéž bych všechny hacky z tohoto článku znal a vyzkoušel už před lety!

Většina z následujících rad se vztahuje k investičnímu režimu. Začněme proto knihami (non-fiction, naučné, vědecké, učebnice...), které v tomto smyslu považuji za superiorní.

Různé typy čtení: který je ten váš?

Z mnohaleté praxe nakladatele vím, že existuje mnoho technických druhů „čtení”, kdy pozornost zaměříme jen na zvolenou rovinu obsahu. Náš korektor přečte 300stránkovou knihu za pár hodin (a stihne tam vyznačit stovky oprav). Redaktor/ka zpracovávající první návrh rukopisu vidí jen koncept a nevidí jazyk, stylistiku. Odborný redaktor se soustředí na oborové pojmy, odpovědný redaktor ve fázi stylistické kontroly zase vidí jen formulace a formality, nevnímá celek atd.

Kromě finální supervize (kdy simulujeme oko čtenáře – to dělávám rád!) neumožní žádný způsob čtení to hlavní, k čemu je non-fiction kniha určená: odnést si ucelený vhled do tématu a systematicky pozměnit naše poznání. Zeptejte se mých kolegů, co si z výrobní fáze knihy odnesli – nebude to na referát.

Pouhé čtení, i vícenásobné, zřídkakdy vede k zapamatování.

Ve skutečnosti i coby běžní čtenáři můžeme konzumovat knihy na více způsobů. Podle Mortimera Adlera, autora legendární knihy How to Read a Book (poprvé vyšla v roce 1940 a dodnes bývá citována), existuje více druhů čtení podle toho, čeho chcete dosáhnout:

• běžné: prostě čtete, jak jste zvyklí, abyste tomu rozuměli, chápali, „užili si jej“ atd.
• zběžné: vlastně jde o prolítnutí – mrknete na nejdůležitější místa, začátek, konec, obálku, shrnutí, obsah, začtete se do pár stránek. Cílem je udělat si obrázek, často před nákupem, či pro někoho jiného (škola), ne si knihu užít či podrobně nastudovat a zapojit ji do svých znalostí
• analytické: ponor do textu; čtete podrobně, děláte si poznámky, hledáte, čemu nerozumíte – snažíte se prostě porozumět, napojit na stávající znalosti a vědomě si něco odnést
• syntetické: dle Adlera používají spisovatelé a akademici – čtou více knih a materiálů na jedno téma a snaží se vytvořit nové myšlenky a propojení přemýšlením, porovnáváním či postavením do protikladu; většina lidí takto po škole už nečte, kromě vědců, spisovatelů nebo lidí, které to (či dané téma) extrémně baví.

U každé knihy či článku lze vědomě zvolit jiný přístup. Pro mě bylo klíčové nahlédnutí, že (pře)čtení a pocit pochopení něčeho nemusí do budoucna znamenat vůbec nic. Lze udělat jazykovou korekturu a nevědět, o čem kniha byla. Lze nahlas předčítat (pohádku dítěti) a přesto u toho myslet na práci. Lze si přečíst non-fiction trhák a odejít s radostným pocitem znalosti – a přesto nebýt schopen o knize hovořit a (postupně) ztratit schopnost aplikovat přečtené do života či práce, když je to potřeba.

Je-li cílem porozumět, umět si obsah později v pravou chvíli vybavit a uplatnit, (z)běžné čtení nestačí. Bez myšlení a psaní výpisků vlastními slovy to nepůjde.

Proto jsem si sestavil tématický whitelist. Proto v utrácecím módu běžným čtením konzumuji jen beletrii, poezii ap. Proto zběžným čtením zpracuju knihy či články, které by mohly být kandidáty pro hlubší čtení (pro whitelist) či pro vydání (Melvil). Zásadní ale je, že jsem začal analyticky zpracovávat většinu obsahu, který mám na whitelistu. Jde to pomalu. A synteticky pak výjimečně zpracovávám podklady na témata, k nimž připravuju nějaký výstup (např. článek či přednášku).

Jak rychle extrahovat obsah knihy či textu?

Nebojte, někdy je namístě naopak řízená povrchnost, protože pomůže oddělit zrno od plev. Níže přidávám praktický postup pro extrakci textů opsaný od zmíněného Adlera. Jde o populární metodu pro vytvoření „obrázku“ o knize například pro pozdější referenci. Nejde o zběžné čtení od první do poslední stránky, ani o hluboké investiční čtení. Hodí se ale skvěle pro fázi, kdy teprve zvažujete, zda má obsah postoupit do vašeho investičního porftolia:

1. Přečtěte si obsah.
2. Proskenujte rejstřík.
3. Přečtěte úvod a závěr.
4. Prolítněte knihu se zaměřením na místa, kde autor shrnuje (opět jde často o úvody a závěry kapitol).
5. Většinu času (Adler píše 80 %) utraťte s knihami, které rozšíří vaše poznání a přináší obohacující poznatky a myšlenky v co nejjasnější formě.
6. Nenuťte se dočítat vše, co jste rozečetli.
7. Hledejte klíčové otázky, argumenty a pojmy.
8. Vtáhněte autora do pomyslné konverzace s jinými autory, kteří píší na stejné téma (zkoušejte přijít na to, kde spolu ne/souhlasí).
9. Moje doplnění: ať už jste skončili v kterémkoli bodě, udělejte si ke svým závěrům pár bibliografických poznámek!

PS: Nemyslím si, že zpracování knihy tímto způsobem člověka opravňuje tvářit se, že ji celou přečetl či na základě pár zachycených tezí zveřejňovat silný názor na autora, knihu či téma. Tento nešvar je bohužel dost obvyklý.

Tři stupně k lepšímu čtení: aspoň zkusit to může každý

Možná jste už postřehli (i o ode mne), že se dnes v personal knowledge managementu (PKM) řeší chytré poznámky, nové poznámkové paradigma či druhý mozek, většinou postavené na vlastních výpiscích, větším a jemnějším propojení poznámek (tzv. grafech) a moderních technikách vyhledávání či šťastné náhody. Možná vám neuniklo ani tajemné slovo zettelkasten (má skvělou výhodu, že při hledání dostanete specifičtější odpověď než při hledání „chytrá poznámka”.) Možná jste i členy nové skupiny Chytré poznámky a zettelkasten a máte pocit, že vám něco uniká. O čem tohle všechno je? Co je to za hype? Je to i pro vás?

Ano, je to pro každého knowledge workera. ALE: nedoufejte, že naskočíte do rozjetého vlaku a rovnou budete zvládat některé komplexní postupy, k nimž jiní dospěli za měsíce či roky. Nestresujte se, chce to klid, chůzi krok za krokem + odvahu trochu experimentovat.

Vypozoroval jsem kolem sebe i v komunitě PKM jakýsi postupný přerod některých čtenářů, kteří jen utrácejí, ve čtenáře, kteří mnohem víc investují.

Stupně jsou čtyři. Čtenářem obecným někdy byla či je asi většina z nás. Chcete-li zažít zlepšení, stačí už jen posun do druhého stupně mezi spontánní investory (kde se nachází tipuji tak každý desátý člověk z mé bubliny). Ani nemusíte pokračovat do vyšších levelů; i ve dvojce už budete těžit z obsahu víc, než jste asi těžili dosud. Podívejme se na to ale od základu až po nejvyšší stupeň:

1. Čtenář obecný – spíše utrácející než investující

• celkem rychle čte všechno, co se namane, co frčí a co se mu zalíbí; někdy i proto, aby nebyl pozadu v diskusích (FOMO); upřímně věří, že se vzdělává a že mu čtení přináší hodnotu
• do hloubky nečte, nestíhá o obsahu přemýšlet a pamatovat si detaily; z důvodů spěchu nedočítá i to, co jej docela baví (nedočítat ale nevadí, pokud vás obsah neobohacuje)
• z přečteného si po delší době pamatuje už jen nahodilé, v danou chvíli nerelevantní fragmenty – nejspíše ze závěrečných kapitol knihy a z těch částí, při jejichž čtení proběhla nějaká silná emoce; tak funguje lidská paměť

TIP: Nejste povinni dočítat knihu, která vás nudí či nenaplňuje. Pokud vás obsah neosloví či nepřináší žádané informace ani po desítkách stran, netrapte se.

(Nicméně, i zklamání je poznatek, a ten si zaslouží poznámku pro vaše budoucí já. Možná, že kniha či autor jednou v jiném kontextu budou dávat větší smysl.)

2. Čtenář – spontánní investor

• zavede si nějakou podobu whitelistu, intuitivně rozlišuje utrácecí režim od investičního
• konzumuje méně položek než vrstevníci, zato s nimi pracuje v investičním módu pečlivěji a s tušením, že na vlastní paměť se nedá spoléhat
• používá obvykle zvýrazňovač, výjimečně vlastní variantu progresivní sumarizace
• občas si píše poznámky vlastními slovy – ne podrobně, spíše na úrovni větších kapitol či celých článků (jakkoli a kamkoli, hlavně svými slovy)
• pokud jde o digitální technologie, vystačí si s nástroji jako Evernote, Notion, Worflowy, Apple Poznámky apod.

Poznámka: do této kategorie spadá nejspíše velká část vášnivých čtenářů vzdělávací literatury; možná si své postupy zatím nijak nepojmenovali, nehledali žádné řešení, ale intuitivně používají některé triky, aby zlepšili výtěžnost svého čtení.

3. Čtenář – investor průzkumník

Dělá to, co spontánní investor, a navíc také:

• výpisky slovy si k přečtenému dělá častěji (na úrovni menších celků obsahu, např. subkapitol knihy)
• začíná využívat digitální nástroje nové generace (Roam Research, Obsidian ad.), které podporují oboustranné linkování, citace, odkazy na úrovní bloků a grafové propojování
• objevuje a využívá možností serendepity (šťastné náhody pro připomínání některých poznámek) a spaced repetition (připomínání s promptem – otázkou)
• je-li tvůrcem obsahu, zažívá průzkumník se svým systémem už první heureka momenty, k nimž dochází díky spontánnímu nacházení relevantních záznamů, které si do systému v průběhu času uložil

V povaze průzkumníka je ale zkoumání a hledání lepších řešení, takže se obvykle zde nezastaví.

4. Čtenář zettelkaster

Dělá to, co investor průzkumník, a navíc také:

• používá nějakou podobu zettelkasten (zpočátku spíše nesměle), metodu katalogizace vlastních poznámek a výpisků, která umožňuje syntézu a rozvíjení nových myšlenek (=kreativní kombinování a propojování)
• „přemýšlí psaním“ a umí díky zettelkasten snáze sestavovat texty a publikace (blogposty, diplomky, knihy, scénáře pro videa a workshopy, atd.)
• generuje více vhledů a nápadů než kdokoli jiný, díky zettelkasten defacto souběžně píše několik publikací současně
• snadno vždy najde dávno zpracované relevantní informace a zapomenuté vlastní myšlenky ke svým tématům, protože jeho systém postavený na práci s budoucím já mu doslova napovídá a vede s ním dialog

Výše uvedené stupně nejsou svaté – je to jen mé pozorování. Důležité je si uvědomit, že chcete-li se zlepšit v investování, nemusíte rovnou spěchat mezi zettelkastery, i pouhé vlastní poznámky v jednoduchém systému vás posunou.

První krok je skončit s alibistickým zvýrazňováním pasáží a začít výpisky formulovat vlastními slovy. Zkuste a vyčkejte, co to udělá.

Jak vysvětluje Sönke Ahrens v knize Jak dělat chytré poznámky, psaní bibliografických poznámek (výpisků, Literature notes) vás sice zpomalí, ale jinak přinese jen samé výhody: lépe proniknete do tématu, snadněji poznáte, že textu nerozumíte, vaše stávající znalosti se snadněji propojí s těmi novými (což je předpokladem schopnosti si poznatky pak vybavit) a konečně: budete mít zformulovanou parafrázi textů, které můžete použít později kdekoli jinde (samozřejmě s odkazem na zdroj).

Vlastní poznámky však nejsou ještě zettelkasten, jsou ale základním návykem, o nějž se můžete opřít.

Zettelkasten? To myslíte vážně, pane Luhmanne?

Zettelkaten je metoda, kterou si pro sebe v „papírových” 70. letech vymyslel jeden z největších sociologů 20. století Niklas Luhmann se záměrem efektivně, plodně a kreativně myslet. Díky návykům a důmyslně vedené kartotéce o tisících kartičkách přinesl světu desítky knih a stovky článků, které jsou dodnes v oblasti sociologie považovány za průlomové. Mimochodem, archív Luhmannova systému včetně digitalizované části jeho kartotéky je přístupný na https://niklas-luhmann-archiv.de/. Síla, co?

V zettelkasten existují tři typy poznámek: fleeting notes („letmé poznámky”, dočasný inbox na nápady), literature notes („bibliopoznámky”) – výpisky z četby psané vždy vlastními slovy, závislé na kontextu a svázané s původním zdrojem, a konečně permanent notes (permanentní poznámky), které jsou výsledkem našeho myšlení a syntézy všeho předchozího; jsou formulovány tak, že už nevyžadují původní kontext, jsou navzájem důmyslně propojené a v kartotéce zaujímají královské místo.

S pomocí navzájem propojených bibliografických a permanentních poznámek (já je spíše vnímám jako „poznámky v permanenci“) jsme schopni doslova generovat další původní myšlenky a výstupy. Tím, že poznatky do systému vkládáme postupně, po dílcích, „odspoda nahoru", tvoříme efektivně stavební kostičky materiálů, jejichž typ a určení se objeví teprve časem: článků, publikací, knih atd.

Má-li být poznámka „chytrou“, je při jejím vytvoření klíčové zamyšlení nad její souvislostí s tím, co už v systému máme, a také, v jakém kontextu bychom na ni v budoucnu chtěli narazit.

Zkušení zettelkasteři jsou tak spíše průběžnými sběrateli výpisků, dílků poznání a vlastních myšlenek; knowledge workers, které baví pomalé vaření. Ve svém systému dlouho vaří své myšlenkové sous-vide. Den za dnem dávají dohromady ingredience a suroviny, aniž by nutně přesně věděli, jak se bude jmenovat to, co budou servírovat. Téma a formát se ale často vynoří samy – a ejhle: podklady jsou už připravené ve stavu, který lze po doladění ihned použít či publikovat. Opakovaně!

Sám Niklas Luhmann prý při psaní dělal jen na tom, co mu zrovna šlo lehce. Jakmile ho něco zastavilo a nedokázal se přes to dostat, přešel hned k jinému rukopisu. Vždy pracoval na několika knihách současně. Nikdy díky svému systému neměl spisovatelské bloky.

Metoda zettelkasten se stala mezi knowledge workers celosvětově populární po vydání zmiňované knihy Sönke Ahrense v roce 2017 a dnes už existují moderní softwarové nástroje pro práci s informacemi, které s metodou od základu počítají.

Neměl jsem za cíl vás zde rovnou zasvětit do tvorby chytrých poznámek a zettelkasten. Tuto službu udělají lépe články mých kolegů a mnohem zkušenějších zettelkasterů – například chystaný rozsáhlejší materiál v češtině od Elišky Šestákové, a především také vydání českého překladu knihy Jak dělat chytré poznámky, která vyjde na podzim. Doporučuji také klást dotazy ve skupině Chytré poznámky a zettelkasten, kam nejen já, ale i Eliška a další přispíváme. A samozřejmě stovky článků a videí najdete v angličtině a němčině.

Pokud vás to zaujalo, doporučuji určitě začít od píky: udělejte si už k tomuto článku pár vlastních poznámek vlastními slovy a někam si je uložte.

Méně, více, nejvíce

Já vím. Vypadá to, že jsem vás podvedl. Slíbil jsem, že vás zbavím informačního zavalení, ve skutečnosti nabízím pomalejší cestu a samé přemýšlení.

Výpovědi nejzkušenějších si nastudujete sami. I má praxe aspirujícího zettelkastera už ale ukazuje, že od doby, co s přiměřenou disciplínou dodržuju uvedené postupy, začala se dít řada věcí:

• jsem všímavější a opatrnější na to, co nepustím do své pozornosti; většinou udělám triáž ještě předtím, než vůbec kliknu; jaká úleva;
• když už se rozhodnu nějaký materiál (často knihu či podcast) prostudovat, jdu do toho naplno; trvá to déle, ale následně jsem schopen z toho okamžitě i dlouhodobě těžit jako nikdy předtím;
• zjistil jsem, že vlastně po letech znovu každý den „píšu deník” (chytré poznámky člověka rozepíšou, tvorba zettelkasten rozpřemýšlí); a popravdě, je to možná poprvé po letech, kdy občas opravdu úmyslně přemýšlím;
• snáze píšu a sdílím – vždy navíc vím, odkud jsem k jaké tezi přišel a mohu častěji odkázat na původní zdroj;
• díky nastavenému systému na mě denně doslova vyskakují různé poznámky a výpisky z minulosti a vytvářejí v nových kontextech nové asociace; tohle mě hodně baví a nikdy předtím se to nedělo na denní bázi.

Jsem nicméně zettelkaster-amatér, který se srovnává především se svým minulým já. A přiznávám, že mé minulé já nebylo zase o tolik zavalenější než to dnešní. Jenže! Rozdíl je v tom, že výsledkem zavalení býval jen chaos a pocit zapomínání a nahodilosti. Tohle je pryč – po „čtení“ zůstává radost z pronikání do hloubky a dojem, že svůj čas nevyhazuji oknem.

Bill Gates v nedávném online rozhovoru na Redditu odpověděl, že si při čtení knih píše vlastní poznámky u cca 20 % knih, které přečte, a trvá mu to tak nejméně 2x déle – považuje to ale za klíč ke svému učení. Během dovolených pak věnuje četbě cca 3 hodiny denně. (Pravděpodobně sám používá nějakou variaci zettelkasten, jenom tomu tak neříká.)

Naprosto rozumím, to je dovolená snů! Nicméně dle mých zkušeností způsobuje přemýšlení a psaní také závislost, která má sklon ohrožovat ostatní aspekty života: zdraví, práci, vztahy. Na závěr mám proto jedno doporučení: pokud této zálibě propadnete jako já, nebuďte totální nerdi, nezapomínejte na své nejbližší, nebo o ně přijdete (hmm, Bill by jistě mohl vyprávět :).

🇬🇧 See English version of the article.