Je těžké sledovat, jak druzí trpí, a přitom vědět, co by jim pomohlo

„Měl jsem začít s terapií před 20 lety a ne loni. Věci by definitivně nezašly tak daleko.” svěřil se mi nedávno kamarád. 

Jsem v roli klienta psychoterapie už desítky let a tak jsem soucitně pomlčel. Kdybych jako neurotik nechodil k terapeutce, tak dnes nic nepíšu, knížky nevydávám, jen tiše někde štkám a lituju se. 

Terapie není happy-end, ale happy-start. Člověk nedostane definitivní rady, jak žít. Ve skutečnosti se to podobá víc probouzení z noční můry, kterou jste považovali za život. Z falešné subjektivní reality, která ale není jedinou realitou, ale jen vaší oblíbenou depresivní sumarizací života. Víte, co si myslím o sumarizacích? Raději se neptejte. Ale jisté je, že jeden život lze sumarizovat na mnoho způsobů.

„Možná bychom s X zůstali spolu. Nevím, proč jsem se tak bránila terapii. Zkazila jsem život rodině zahleděná do svých problémů, které mi připadaly jediné důležité a nepřekonatelné. Odmítala jsem pomoc a namlouvala si, že jsem tak zvláštní, že mi nějaký terapeut nemůže porozumět.“

Co když trpí blízcí?

Jádro dnešního krátkého apelu je jinde, než ve snaze přesvědčit vás. Vy přece dávno víte, že terapie funguje, a možná jste se díky ní v životě taky posunuli – jako já. Mně taky není občas dobře, ale většinu času jsem se sebou srovnaný. A už vím, že jednou umřu, a nevadí mi to: no a co, čert to vem, vesmír si nějak poradí. Co ovšem nesu těžce, je pohled na utrpení lidí, které mám rád. 

Utrpení o to větší, když ze své zkušenosti přece vím, že existuje pomoc, která by je vyhodila z pasti sumarizace, kterou učinili svou mantrou. Když do morku kostí cítím, že od této pomoci je dělí relativně jednoduchý krok, který má moc otočit trajektorii jejich života. Ale oni o tom nechtějí ani slyšet.

Máte to taky tak? Naléháte, že jim terapie pomůže, že pomůže všem kolem, ale oni se jen moudře usmívají, přece sami sebe znají lépe než kdokoli jiný; nejsou blázni, nemají žádné problémy. To možná vy byste si měli někam zajít?

„Moje obvyklá odpověď bývala '...a co mi ten terapeut asi tak řekne?' Dnes mi to přijde dětinský. Ale na omluvu dodávám, že pamatuju doby, kdy chození k psychologovi bylo něco jako konstatování, že jsi blázen, a přiznat, že, že bereš prášky znamenalo sociální sebevraždu.”

Možná mají pravdu oni. O dva odstavce výš píšu, že jde o relativně jednoduchý krok: ale to jen z mého pohledu. Někomu jinému může cesta k zahájení terapie trvat měsíce či roky, může jít o tisíce krůčků. Představa, že své trápení vyřešíme tak, že přimějeme druhé udělat něco, co je podle nás pro něj nejlepší, je mylná. Zkušená terapeutka Nedra Glover Tawwab ve své skvělé knize Už žádné drama konstatuje:

• Je těžké sledovat, jak druzí trpí, a přitom vědět, co by jim pomohlo. 
• Lidé nejsou Lego. Nemůžete si je poskládat, jak se vám hodí. Přijetí znamená, že jim dovolíte být takoví, jací jsou, ať už s tím souhlasíte, nebo ne. 

Jenže pak pokračuje (vybírám):

• Umožněte druhým změnu, aniž byste jim říkali, co mají měnit. 
• Změnit můžete ale pouze svou reakci na autentické chování druhých. 

A jinde pak:

• Říkáte-li, co si doopravdy myslíte, nikoho tím nezrazujete. Projevujete tím respekt sami k sobě.

Co z toho plyne? Já myslím, že blízcí, zvlášť pokud nám na nich opravdu záleží, nemohou být do terapie tlačeni, ale měli by být vybaveni co nejobjektivnějšími informacemi o terapii. Nemůžeme je nutit chodit na terapii, ale můžeme jim umožnit změnu tím, že s nimi povedeme náročné rozhovory, zeptáme se jich, co potřebují, a poskytneme jim věrohodné informace a předáme zkušenosti. Měli by slyšet, co si o tom myslíme, jaká je praxe a co o tom ví věda. A právě k tomu jsem chtěl dnes dospět. Co vlastně víme o účinnosti psychoterapie?

Psychoterapie pomáhá napravit víc, než jen příznaky

Před pár týdny byla v časopise The Lancet publikována velká meta-studie vedená českými vědci, která měla za cíl vypátrat, jak lidé, kteří prošli psychoterapií, hodnotí její dopady na svůj život. Ukázalo se, že pozitivní dopady sahají daleko za potlačení příznaků (např. snížení depresivních či úzkostných epizod). S výsledky sám silně rezonuji – přesně toto pozoruju i u sebe i u druhých, kteří překonali obavy i předsudky, a vyrazili na cestu skutečného růstu:

1. Sebepoznání a kognitivní zpracování: hlubší sebepoznání, vhled do svých mentálních procesů, optimističtější pohled na sebe a svůj život
2. Postoj ke svému já: větší sebepřijetí, soucit se sebou samým, sebeúcta a sebedůvěra, posílení pocitu vlastní síly a emancipace, jasnější osobní hodnoty a cíle
3. Vztahové a sociální fungování: zlepšení přístupu ke vztahům, větší empatie i asertivita, lepší komunikační dovednosti a hlubší propojení s blízkými
4. Psychická odolnost: osvojení nových strategií zvládání stresu, emoční regulace a lepší péče o sebe sama
5. Emoční fungování: lepší porozumění emocím, lepší emoční regulace a odolnost, větší otevřenost emočním prožitkům, přijetí emocí a větší komfort v jejich vyjadřování
6. Změny chování: eliminace škodlivých vzorců chování, zapojení do smysluplných aktivit a lepší fungování v každodenním životě
7. Změna symptomů a problémů: redukce úzkosti, deprese, somatických obtíží a nalezení řešení osobních problémů
8. Obecná pohoda: pocit většího štěstí, klidu, vděčnosti a obnovené životní vitality.
9. Přijetí života: mindfulness, snížená potřeba kontroly a přijetí reality takové, jaká je.

Ukažte to svým trpícím. Meta-studie důkladně shrnuje výstupy 177 dílčích kvalitativních studií provedených na bezmála 3000 klientech z celého světa (nikoli pomocí nějakých škál od nuly do desítky, ale kde lidé hodnotili své zkušenosti vlastními slovy). Pro část lidí tyto závěry mohou být dobrý argument. A když nic, rozšíří jim rámec chápání toho, co psychoterapie je. I mně to umožnilo získat nový náhled.

Část předsudků totiž pramení z různých filmových a seriálových klišé, které jsou patřičně zdramatizované a vyhnané do extrémů. Pak už stačí jen vyslovit zmínku o „odborníkovi” a z paměti vyskočí odrazující asociace.

Běžné sezení u terapeuta ale vypadá spíše jako rozhovor s velmi pozorným kamarádem, který vás nesoudí a neradí a většinou jen poslouchá. Jen občas se zastaví, a poukáže na nějakou zásadní souvislost, které jste si zatím sami nevšimli, i když ji vlastně opakujete pořád dokola...

Někdy je to docela zábava.

Jaké zdroje můžou váhavého člověka navnadit k vyhledání pomoci?

Asi vás nepřekvapí, že k mému argumentačnímu arzenálu patří primárně knihy. Rád je rozdávám a občas píšu věnování, abych opatrně a nenásilně povzbudil ke čtení. Ty nejlepší, za které dám ruku do ohně, a které fungují, jsou pro mne:

• Váš kapesní terapeut – skvělý titul Annie Zimmerman pro základní seznámení se způsoby, jak o sobě přemýšlet a nezamotat se do toho, a také, jak funguje terapeutická praxe.
• Už žádné drama – (not)-to-do-list pro toxické a jinak problematické vztahy primárně mimo vztahy partnerské; výše jsem už zmínil, je to moc a moc užitečné.
• Tělo sčítá rány – velký bestseller slavného psychiatra a vědce Bessela van der Kolka, který se zabývá léčbou traumatu a PTSD; podle toho, jak se prodává (desítky tisíc), je trauma velkým společenským problémem.
• Jak na ADHD – skvělý titul Jessicy McCabe pro nositele specifických rysů poruchy pozornosti a psychiky; v té knize se našlo mnoho lidí kolem mne, několik z nich navíc vyhledalo odborníka; říkají, že se jim ulevilo.
• Autismus bez masky – jestli si chcete přečíst o bolestném úsilí lidí, kteří jsou a cítí se jiní, ale přitom chtějí zapadnout mezi ostatní, tak tohle je poučné čtení.
• Brouci v hlavě od Sally M. Winston– knihu nevydal Melvil, ale je dobrou pomůckou pro lidi, kteří mají sklon k ruminaci.

Máte nějaké vlastní tipy na zdroje, které můžou pomoci a inspirovat k návštěvě psychoterapie, aniž byste druhým nutili, co mají změnit? Podělte se.

Dovětek za nás nedokonalé: ultimátní hack?

Nikdo nejsme dokonalí, a nikdo nebudeme nikdy hotoví. Dokonce si myslím, že většina z nás každý den tak trochu bojuje o to, aby se svým dobře utajeným trápeníčkem fungovala a působila normálně – tak moc všichni chceme být přijati a milováni. A podle mě nevadí, že trvá roky, než zpracujeme něco, co nás trápí. Důležité je, že to nenecháváme hnít a ničit náš život, a že se včas pokusíme (s dopomocí) přijmout sami sebe a život v jeho nedokonalosti. Je dost pravděpodobné, že díky tomuto úsilí pak budeme užiteční i ostatním – jimž tak zoufale chceme pomoci od jejich trápení.