Víte, proč jste spolu? Jaký má vztah vlastně smysl?

Dnes vám život hacknu odjinud: přes vztahy. Inspiroval mě útržek rozhovoru dvou dívek, který jsem zaslechl kdesi v kavárně. (náhodným rozhovorům cizích lidí naslouchám docela rád, takže si na mě dejte pozor.) Řeč byla o tom, „jaký smysl má vztah“, přesněji „vztah s chlapem“ a dívky byly v této otázce celkem bezradné. Takže nic moc jsem se nedozvěděl, pominu-li potěšující fakt, že o tomto tématu někdo diskutoval mimo facebook.

Dík nastraženým uším jsem si ale vzpomněl na jeden z klíčových vztahových hacků, který mi v životě několikrát udělal dobrou službu. Ten hack jsem před mnoha lety nastudoval z knihy psychoterapeuta M. Scotta Pecka.

Určitě jste se někdy sami v rámci milostného vztahu ocitli v situaci, kdy jste se ptali sami sebe:

„Jaký má (tento/takový/vůbec) vztah smysl?“

Tohle je praotázka – matka všech vztahových otázek – a přesto dá jednomu zabrat, aby vymyslel nějakou kulantní odpověď, s níž by se nestyděl vystoupit na TEDu (či například na Barcampu). Nebo ne?

Obvyklé odpověďi

• protože se milujeme
• protože sex
• protože radost
• protože výroba/výchova dětí
• protože nebýt sám
• protože poznat někoho druhého
• protože zkušenost
• aby se o mě dál někdo staral jako maminka
• ???

Problém s těmito řešeními je, že možná postačí pro nějaký neautentický a krátkodobý románek, ale jsou-li vztaženy ke vztahu skutečnějšímu a vážnějšímu, kulhají na všechny tři nohy. Žádná z těch odpovědí neobstojí, pokud čelíte milostnému dilematu, v němž do hry vstupují zdánlivě protichůdné zájmy vaše, partnera a například i zájmy dětí. Snadno si na takovou situaci vzpomenete: například máte říct partnerovi nějakou nepříjemnou pravdu, která se jej dotkne, anebo čelíte výzvě v podobě partnerčiny roční pracovní stáže v zahraničí, nebo ten druhý chce studovat, zatímco vy byste už zakládali rodinu. V jistém bodě vaší komunikace o daném tématu zjistíte, že nevíte, co je vlastně nejlepší pro vás, pro druhého, a pro vztah jako takový.

Odpověď méně obvyklá, ale o to hlubší

Když jsem před mnoha lety četl Peckovu knížku „Nevyšlapanou cestou“^[1], kterou mi doporučila moje terapeutka, nečekal jsem, že tam najdu zrovna odpověď na praotázku. Svým způsobem je celá zmíněná knížka právě o tomto tématu a když si ji přečtete, stěží vás uspokojí některá z vašich dřívějších odpovědí. A naopak: možná díky ní najdete způsob, jak ve vztahu ledaco změnit. Líbí se mi i to, jak se Peck pokouší definovat pojem „láska“ (v jádru: jako činnost) a důsledně ji odlišuje od pojmu „zamilovanost“ (v jádru: jako pocit).

Ale pojďme k věci.

Peckova odpověď (zde nejde o doslovnou citaci) je následující: smysl milostného vztahu je v duševním rozvoji toho druhého. Anebo jinak: nevíte-li kudy dál, zeptejte se sami sebe, co tomu druhému pomůže nejvíc v růstu.

A tady to máte. Jste-li sami, rostete sami. Ale pokud jste ve dvou, smyslem vašeho spojení je vzájemné rozvíjení a obohacování – ten druhý má v tomto směru i jakousi přednost (což platí pro oba). Tato odpověď je stejně hluboká jako znepokojivá. Zahrnuje zodpovědnost. Vyvolává řadu dalších otázek (tak totiž hluboké odpovědi fungují). Jednou z nich je i problém pravdy ve vztahu. Vzhledem k tomu, že mě Peckův názor připadá podnětný a užitečný, dovolím si přímou citaci:

Vyjadřování názorů, pocitů, myšlenek i poznatků tedy musí být v těchto životních situacích, ale i v mnoha jiných, čas od času potlačeno. Jaká jsou tedy pravidla, jimiž se můžeme řídit, odhodláme-li se žít v pravdě? Za prvé: nikdy neříkejme nic nepravdivého. Za druhé: mějme na paměti, že zamlčování pravdy je vždy potenciální lží a že pokaždé vyžaduje závažné morální rozhodnutí. Za třetí: rozhodnutí zamlčet pravdu by nemělo být založeno na osobních potřebách, např. na potřebě mít moc, líbit se nebo chránit vlastní mapu reality před kritikou. Právě naopak, za čtvrté: rozhodnutí zamlčet pravdu musí být vždy podloženo výlučně potřebami toho, před nímž se pravda zamlčuje. Za páté: hodnocení potřeb toho druhého je úkol natolik složitý, že může být proveden moudře jen tehdy, jsme-li vedeni skutečnou láskou k němu. Za šesté: klíčovým faktorem v hodnocení potřeb druhého je hodnocení jeho schopnosti využít pravdu pro jeho duchovní růst. Konečně bychom si měli být vědomi toho, že když hodnotíme schopnost druhého využít pravdu pro duchovní růst, máme vždy sklon tuto schopnost spíše podceňovat než přeceňovat.

Slyšel jsem během let pár námitek k takové odpovědi na praotázku, ale žádná mě nikdy nepřesvědčila víc než odpověď sama. Zkuste nyní vzpomenout na některé ze svých (možná i aktuálních) vztahových dilemat a podívejte se na něj tímto úhlem pohledu. Vsadím se, že se přinejmenším znovu vrátíte k pomyslnému jednacímu stolu.

Poznámka: docela zajímavý exkurz přináší také třetí kapitola zmíněné knihy – věnuje se totiž úloze víry v rámci partnerských vztahů.