„Ukazuje se, že hladkost [moderního života] je pochybná ctnost: život je často k žití právě díky drhnoucímu lidskému kontaktu. To drhnutí sytí vztahy, které jsou zásadní pro duševní i tělesné zdraví a pro pevnost našich komunit.“ píše Oliver Burkeman ve své skvělé knize Čtyři tisíce týdnů. Odkazuje na zkušenost, kterou u mnohých z nás zesílila pandemie – pohodlí a efektivita práce z domova nás svedla na scestí: jsme pro ně nakonec ochotni obětovat vztahy a příčetnost.
Jsem spíše introvert a hodina společenské či pracovní konverzace mě vždy dokázala solidně odrovnat. Během návštěvy přátel či po delší poradě se potřebuji pravidelně „dekompresovat“, pár minut – až desítek minut – trávím někde o samotě, abych se zase mohl s úsměvem vrátit a pokračovat v diskusi.
Proto jsem byl po pár prvních týdnech lockdownů asi nejšťastnější člověk na světě: nikdo mě nezval na akce, schůzky, večírky ani obědy, po kterých bych zase padal vyčerpáním! Žádné akce najednou neexistovaly! Přesuny mezi body A a B byly pryč: bod A = bod B. Všechno šlo vyřídit online: práce, kamarádi, nákupy i obědy.
Po dvou letech lockdownů už tak nadšený nejsem. Vlastně teď považuji převažující práci na dálku za lifestylovou apokalypsu. Posuďte, co se děje, když dřepíte od rána do večera doma:
- práce z domova vám sice uspoří čas, ten však obvykle vyplníte další prací, takže coby dobře motivovaný člen společnosti pracujete víc než kdykoli jindy
- chybí podněty, nic a nikoho nového nepotkáváte: přesný opak toho, co doporučují lékaři lidem s depresí, úzkostí či jako prevenci demence
- máte minimum pohybu – netřeba vysvětlovat, proč je to špatně
- den strávený kompletně doma znamená menší vystavení se dennímu světlu, což je zásadně nezdravé pro cirkadiánní rytmy a zdraví celkově
- s našimi dětmi a partnery jste v tak častém a intenzivním kontaktu, že legendární „ponorková nemoc” je proti vedlejším efektům tohoto rodinného štěstí běžná rýmička
Výše uvedené se různou měrou podepsalo i na naší melvilí firemní náladě a kultuře, už předtím dlouhodobě ochuzené prací na dálku. Teprve nyní, až nás v tom pandemie nechala vymáchat, nám plně došlo, že digitální komunikace bez pravidelného fyzického kontaktu odcizuje, způsobuje komunikační selhání, křivdy a pocity derealizace – plíživě, zákeřně, a docela pohodlně. Co přesně myslím? Vlastně se nám nic konkrétního nestalo: jen jsme se mnozí cítili čím dál depresivnější, uzavřenější, vyhořenější. Stávali jsme se hádavějšími a méně vstřícnými.
Návrat k osobnímu setkávání byl pozvolný, organický, sebezáchovný. Začal s postupným rozvolňováním jako pravidelné setkání jednou týdně u okénka na pivu, kdy jsme se šťastni, že se vidíme, odhodlaně třásli venku zimou a do redakce jsme se pak hrnuli jako před covidem na večírek. Změnili jsme se: ač Melvil není přeschůzovaná firma, všiml jsem si, že osobních pracovních schůzek míváme víc než dříve a snažíme se také zachovat nepracovní večerní setkávání. Myslím, že u mnohých lockdownové trauma z dlouhého odloučení teprve odeznívá, i já, introvert, se na kolegy i schůzky stále těšívám jako nikdy předtím.
Abyste rozuměli, nejsem zuřivým zastáncem výhradní práce z kanceláře, nebo naopak jen z domova. Chápu, že jsou lidé, kteří žijí a pracují šťastně z domu i bez potkávání, nebo naopak že pro některé byl home office samotkou a mučením od prvního dne.
Odpověď na otázku, jak to vyvážit, závisí na každé firmě a člověku. V rámci neplánovaného celosvětového experimentu jsme si vlastně mohli ujasnit, co každý z nás potřebuje a bez čeho se naopak opravdu obejde. Můj osobní odnos je, že kolem sebe potřebuju lidi víc, než co mi diktuje sklon k pohodlí.
Pár tipů z naší firmy:
- v prvé řadě: nemáme žádná pravidla ohledně práce z domu; nic u nás není vyloženě povinné (a nikdy nebylo) – tedy kromě pozic, které se neobejdou bez fyzické přítomnosti – například v eshopu – každý si může pracovat, odkud chce
- přesto jsme se v rámci celého týmu shodli, že většině z nás totální izolace úplně nesvědčí a že se budeme víc snažit překonávat pohodlí a budeme se prostě víc pokoušet o setkávání v práci i po práci
- protože nás v Brně není ani patnáct, běžně se stává, že člověk přijde do práce, ale je tam sám – tomu se snažíme zabránit tím, že si prostě přes firemní chat dáváme vědět, kdo kdy plánuje přijít
- během práce v kanceláři držíme jednoduchou etiketu: pokud nechci být rušen, buďto si někam zalezu anebo to dám jasně najevo – pak mně nikdo nesmí rušit, dokud nevylezu z hluboké práce (na kterou jsem zvyklý z domu)
- atmosféra ve firmě je stále spíše rodinná než korporátní, takže je běžné, že někdo zorganizuje nějakou menší večerní akci a přidá se kdo chce, nebo může
- jednu středu v měsíci vždy chodíme na společný oběd – zveme i širší okruh kolegů, externisty a další, kteří se chtějí přidat (oběd platí firma :) – a je to vždy částečně pracovní
- v komunikaci jsme vyhlásili doporučení, které silně upřednostňuje okamžité osobní či aspoň telefonické řešení případných sporů či konfliktů – namísto digitálního dohadování přes messengery či e-maily; když se něco zamotává, je lepší se sejít
- já osobně rád chodím občas pracovat i naproti kanceláří do kavárny a střídám to s redakcí dle potřeby
Jak to máte s návratem „k normálu“, neboli de-remotingem vy? Diskutujte níže pod článkem. :)