Úvodní foto: vlevo obraz geniálního ilustrátora a autora Simona Stålenhaga, vpravo číhá můj Oculus na svou příležitost. Ale asi to nebude tak zlé.

Virtuální realita mě vždy lákala a současně jsem z ní měl odjakživa respekt. Co kdybych se na ní stal závislým? Co když bych z toho už nevylezl? Nešel bych špatným příkladem dětem a nepropadly by tomu také? A co můj křehký spánek – nenarušila by jej? A co kdyby mi z VR naopak bylo zle? Roky jsem váhal, zda si pořídit nějaký headset, až nakonec přispěchala s pomocí pandemie. Ve světle apokalypsy odehrávající se za okny se staly potenciální hrozby marginální a zvědavost zvítězila.

Pořídil jsem si k červnovým narozeninám Oculus Quest. A byla to jedna z nejlepších investic do elektroniky, kterou jsem kdy udělal.

Vybrat si konkrétní produkt bylo celkem jednoduché, protože jsem chtěl zařízení, které je cenově přijatelné, snadno přenosné, autonomní (nevyžadující počítač), nemá dokonale realistickou grafiku a na něž existuje hodně dobrého softwaru. Oculus Quest tohle splňoval a zrovna se ve verzi s kapacitou 128 GB dostával na český trh. Jeho výrobcem je firma Facebook, což je možná v jistém smyslu problematické, v jiném je to záruka záruky a dalšího vývoje.

Problém s tím, aby VR nepropadly mé děti, jsem vyřešil jednoduše: je můj, ne všech. Mám Quest v šupleti, a pokud si jej něco chce půjčit, musí se zeptat. Není to tak, že je k volnému použití jako lednička. Funguje to.

Po prvním nasazení na hlavu a zapnutí jsem zůstal zírat v němém úžasu. „Ty vole!” opakoval jsem asi 30x. Úžas mě neopouští dodnes, jen už mluvím slušně. „Ty krávo!”

Nejvíc oceňuju, že se bezbolestně zapotíte

Tohle dostanete v balíčku. Přenosné pouzdro, které je částečně vidět na úvodní fotce, jsem si dokoupil na Amazonu.

Po třech měsících pravidelného používání se chci podělit o pár poznatků – třeba vám pomůžou se v této oblasti trochu lépe zorientovat. Berte je jako zkušenosti VR-začátečníka, který si koupil zařízení pro VR-začátečníky. Vím, že spousta hráčů i profíků oblast virtuální reality zná už roky; chcete-li jít do hloubky, obraťte se proto určitě na někoho jiného (sám uvítám korekce a připomínky pod článkem!). Tohle je pohled laika.

Pozitiva:

  • není to návykové ve smyslu heroinu, a to ani pro mne, ani pro ostatní; uff; spánek to nekazí a „v hlavě mi nezůstávají obrazy ze hry”, jak jsem se trochu bál (znám svou mysl); když to sundám, zapomenu; když si vzpomenu na hraní, a mám čas, rád se do Questu ponořím
  • základní prostředí „uvnitř” je příjemné a fascinující – je to vlastně prosklený kupolovitý pokoj kdesi v horách; vše je v češtině a snadno ovladatelné; reakce prostředí na ovládání i pohyby hlavy jsou rychlé, zpoždění je nepozorovatelné
  • ty ovladače (Oculus Touch), co držíte v ruce, jsou extrémně přesné a nelagují (nemají zpoždění); při různých činnostech vibrují, což dává zpětnou vazbu; některé aplikace lze ovládat i bez ovladačů, jen rukama nataženýma před sebou a jejich gesty jako v Minority Reportu, ale to není bez chyby
  • Oculus Quest lze používat i v relativně malém prostoru, protože systém zabezpečení je překvapivě efektivní a intuitivní; jeho nastavování je samo o sobě zážitkem; tohle jsem nečekal a vůbec mě nenapadlo, že právě ochranu sebe, okolí i Oculusu samotného, lze zajistit takto vtipně a elegantně
  • co si nejvíce cením, je fakt, že aplikace a hry v Questu (nejen sportovního typu) dokáží skvěle doplnit nedostatek intenzivní aerobní aktivity; po třiceti minutách Beat Saberu, Racket NX či Superhot jste vyřízení jako po stejně dlouhém běhu, možná i více (!); obecně mě hraní her na displejích spíše nudí, nemůžu se u toho zbavit pocitu ztráty času – ale u Oculusu to tak není, pravděpodobně proto, že je to spojeno s aerobní aktivitou a pocit marnosti zmizí :)
  • Quest používám s multifokálními brýlemi: no problem; šířku mezi očima lze navíc ručně doladit
  • zvuky a hudba se přenášejí s využitím rezonance přes lebeční kost – tím pádem odpadá nutnost strkat do uší sluchátka a celkově se tak zjednodušuje nasazení a uvedení setu do chodu; je to slušně hlasité, ale kvalita není úplně sluchátková
  • spoustu zábavy lze užít nejen s hrami, ale také s celou řadou vzdělávacích aplikací; návštěva domku Anny Frankové, soutěž ve focení na Machu Picchu, různé (neinteraktivní) 3D dokumenty National Geographic a tak dále; u některých her lze sedět, jiné vyžadují z podstaty více prostoru, v němž stojíte
  • nabídka aplikací je široká a neustále se rozšiřuje; mezi novinkami je mj. aplikace immersed pro virtuální coworking (nezkusíme si někdy místo home-officu zajít do v-kavárny?)
  • chcete-li sledovat, co se děje v „hráčově hlavě” (headsetu), můžete se pomocí aplikace Oculus k němu připojit a zobrazit si na displeji to, co on (či ona) vidí – podle občasného snížení kvality obrazu jde o streaming; ukrátíte si tak čas při čekání ve frontě na to, až vám headset půjčí; sledování, jak druhý hraje, je samozřejmě méně zábavné, ale přesto to trochu zahání pocit osamělosti, který zažívají všichni bez headsetu na hlavě
  • mnohé aplikace jsou zdarma, top appky či hry stojí cca 10-30 dolarů; každý den jsou nějaké akce a slevy, průměrně 30 %, což je celkem v pohodě; appstore s aplikacemi je hezky udělaný, přehledný, každá hra má stovky uživatelských hodnocení a recenzí; u her je vždy uvedeno, jak je pohodlná či nepohodlná a zda se dá hrát vsedě, vestoje a s jakým vybavením; k tomu viz níže.

Procházka po Machu Picchu je parádní tím, že tam nejsou turisti.

Co mi trochu vadí a na co je dobré před koupí myslet:

  • z podstaty VR vyplývající fakt, že člověk, který si nasadí headset, se definitivně odpojí od svého okolí a svých blízkých; dokud si nepořídíte domů více headsetů, je to zábava převážně jen pro jednoho – ostatní se dívají na komická gesta hrajícího, což se omrzí :)
  • některé aplikace či hry mi způsobují lehkou nevolnost, která trvá i chvíli po dohrání; jsou to vesměs ty aplikace, kde se virtuální avatar a s ním tedy má pozice posouvá v prostoru, zatímco já fyzicky stojím; jakmile se za pomocí virtuální chůze či skoku přenáším pomalu prostorem, lehce se mi motá hlava; naopak ovládám-li statické hry, např. ping-pong, kdy stojím na místě, otáčím se, máchám rukama, či dělám fyzické úkroky, když uhýbám letícímu míčku atd. – čili moje pozice ve virtuálním prostoru odpovídá přesně mým krokům v reálném prostoru, k nevolnosti nedochází; jiní členové rodiny, zejména děti, nejsou tak citliví a zvládnou i virtuální přesuny, já její využití bohužel musím limitovat či při přesunech zavřít oči, což občas není možné
  • zvuky přenášené přes kost jsou slyšet dobře, nicméně zvláště při zvýšené hlasitosti je slyší i lidé v reálném prostoru kolem vás; pokud nechcete druhé rušit, musíte ztlumit, nebo použít sluchátka
  • většina aplikací není v češtině, takže například menší děti musíte aspoň občas zpočátku navádět pomocí aplikace na mobilu či tabletu, což je nepohodlné, ale jde to
  • do setu se přihlašujete facebookovým loginem (donedávna jste fb účet zakládat nemuseli, nyní bude brzy povinný)
  • nelze snadno přepínat profily uživatelů (tedy herní profily), což by umožnilo uspořádat s jedním headsetem nějaký týmový souboj či party bez ovlivnění vašeho účtu; přehlašovat se pokaždé na svůj účet je krajně nepohodlné, navíc nebudou k dispozici nákupy her v jednom účtu; když se ale nebudete přehlašovat, budou se dosažené (ne)úspěchy ve scoreboardech v jednotlivých hrách evidovat coby vaše a i váš „host” bude ve VR vystupovat pod vaší přezdívkou
  • nepřišel jsem na to, jak připojit bezdrátová sluchátka přes Bluetooth; normální sluchátka lze připojit klasickým headphone jackem
  • i když si pořídíte další headset, abyste doma mohli hrát ve dvou spolu či proti sobě, multiplayer hry nejspíše pojedou stejně přes internet (což může být problém u horších datových spojení).

Jsem si vědom, že existují systémy (i přímo od Oculusu – např. Rift), které mají větší výkon, vyšší rozlišení i lepší zvuk. Lze na nich pouštět dokonalé simulace a hrát nejnáročnější hry s naprostou realistickou grafikou. Možná, že jednou dospěju k upgradu, nicméně v tuto chvíli mi vyhovuje právě ona nedokonalost iluze, v níž se ocitnete. Přece jen, pixely displeje jsou vidět, zvuky nejsou totálně pohlcující, grafika aplikací je často vymyšlená tak, že si na 100% realističnost ani nehraje. Ve hrách to ale nemáte čas řešit, zážitek a adrenalin vás pohltí tak jako tak. Nicméně právě proto, že vyšší kvalita hardwaru přináší podle zkušeností uživatelů vyšší stupeň iluze, zatím se tomu bráním. Viz mé původní obavy.

V domku Anny Frankové se můžete přehrabovat ve věcech – jako doma!

A teď appky a hry, které se mi líbí

Tip: u většiny appek jsou ukázková videa. Když se na ně podíváte na ploché obrazovce mobilu či počítače bez zkušenosti s VR, bez ponoření se do jejich reality, budou působit suše a nezajímavě. Znovu a znovu si to uvědomuji, kdykoli si vybírám nějakou hru či aplikaci ke stažení. Zážitek zevnitř se videu nevyrovná a nelze jej předat jinak, než že vše vyzkoušíte a porovnáte sami. Následující recenze z Oculus Store (na hru Beat Saber) to vystihuje zcela přesně, akorát se to netýká jen této hry – a nepřehání :)

Mé oblíbené:

  • Beat Saber – dnes už legendární hra českých vývojářů; dokud si nezahrajete, nepochopíte, proč jim Facebook za ni dal možná až miliardu korun – viz recenze výše :) Síla je v jednoduchosti a rytmicitě.
  • Superhot – tohle je trochu psycho, vyloženě se to bojím hrát; střílečka jak z Tenetu; čím rychleji pohybujete rukama, tím rychleji se k vám blíží nepřátelé; ze všech stran; sugestivní, boží.

Superhot – prostředí, které je sice velice světlé, atmosféra je ovšem dosti temná.

  • Racket NX – opět jednoduché: jste v kupoli, máte v rukou pálky a těmi odpalujete žhavou kouli, která se k vám pořád vrací; stěny se mění, některé části zasáhnout musíte, jiné ne; hraje se 360 stupňů dokola, ale jinak stojíte na místě; pokud z vás neteče pot do 15 minut, a přesto dokončíte nějaký vyšší level, jste machři.
  • Acron: Attack of the Squirrels! – tohle je prča pro celou rodinu; jeden má na hlavě headset a je v roli stromu, který brání veverkám a jiné havěti, aby mu kradla oříšky; vtip je v tom, že ostatní hráči hrají na mobilech či tabletech právě tu havěť;
  • Fruit Ninja – netřeba asi představovat, ve 3D to má zvláštní kouzlo
  • Curious Tale of the Stolen Pets – tohle bavilo i šestiletou a navíc to jde ovládat bez Touch
  • Richie’s Plank Experience – tohle se hodně používá při předváděčkách VR, protože je to fakt legrace i pro lidi, co vás pozorují zvenčí; jdete na virtuálním prkně nad propastí a když končí, máte problém skočit, i když víte, že stojíte v obýváku
  • Wander – cestování po různých místech světa
  • Red Matter – defacto únikovka; jste na jakési planetě a musíte cosi najít a pak se dostat z objektu, který tam zanechali předchozí astronauti; zatím jsem nedohrál, ale je to hodně dobře udělané

a další a další.

Závěrečné poznámky

Miluju technologie, pokud zlepšují život. Spoustu aplikací a gadgetů, které to slibovaly, jsem nakonec opustil, protože příslib nenaplnily. Virtuální realita jako Oculus Quest slibuje především zábavu a hry. Hry samotné mě nikdy moc nebavily. Dle mé zkušenosti Quest ale přináší mnohem více – pomůže vám podobně jako film zapomenout na své starosti, „opustit místo a čas”, relaxovat, sugestivně zprostředkovat zkušenosti či know-how druhých, nabídne vám ale také dramatické chvíle v pohlcujících hrách, účast na setkáních s kolegy či přednáškách a koncertech s neznámými lidmi. A co oceňuju a vnímám nejvíc: přiměje vás příjemným způsobem k aerobnímu sportovnímu výkonu, i když by se vám zrovna sportovat nechtělo, když venku lije, či z různých důvodů nemůžete fyzicky opustit místo, v němž pobýváte. Například kvůli karanténě.

Zaujalo mě, že s virtuální realitou se také experimentuje v léčbě PTSD a dalších poruch a dokonce do jisté míry dokáže dočasně „vrátit zážitek zraku” lidem s makulární degenerací (tohle nechám otestovat mámu).

„Where are you from?”

„I am from Sweden.”

„I am from the Czech Republic. Let’s play. You serve.”

Tento rozhovor se odehrál v rámci aplikace Eleven Table Tennis VR, když jsem jako vždy zkoušel „co to udělá”. Během pár vteřin appka spojila dva obýváky – jeden český a jeden švédský – a umožnil dvěma cizím lidem odreagovat se sportem v nově vytvořené realitě. Headset má totiž i mikrofon a když jej povolíte, můžete si zahrát po všech stránkách velice realistický ping-pong se soupeřem z druhé strany planety a ještě u toho pokecat o životě. Byl to pro mě intenzivní společensko-sportovní zážitek, který hned tak z hlavy nedostanu. A vůbec mi to nevadí! Závislost myslím nehrozí, přesto se Quest stal jednou z možností pro domácí i společenskou zábavu, pohyb i poučení.

PS: pokud si Oculus koupíte, nebo jej už máte, najdete mě pomocí nicku tombarys.


Tip: odebírejte můj lifehackletter a dozvíte se vždy ještě něco navíc. Málem bych zapomněl: odběratelům rozdávám dárečky. Registrace na této stránce. Kdykoli se můžete odhlásit. Zásadně nespamuju. Archiv starších lifehackerletterů.