Každý na sobě někdy děláme pokusy: vysadíme nějaký lék či potravinu, začneme užívat doplněk, změníme návyk ap. Děláme to sice ve snaze vyřešit nějaký problém, který nás tíží – přesto to občas trochu odflákneme.
Uveďme si to na příkladu problémů se spánkem: jednoho večera zkusíme vynechat zírání do mobilu před spaním, protože tento zvyk kritizovali v chytré knize. Když se ale hned další ráno opět neobejdeme bez kávy, učiníme závěr, že světlo na nás nemá vliv. Totéž pak zkusíme s alkoholem a dalšími doporučeními. Nic nefunguje, a tak se vrátíme k původním návykům a propadneme skepsi.
Bohužel nám nedochází, že u něčeho tak složitého jako je lidské tělo nestačí jen jedna drobná změna na jednu noc. Abychom naučili starého psa novým kouskům, potřebujeme jej cvičištěm provést opakovaně. Teprve souběžný a opakovaný efekt víc dlouhodobě a vytrvale uplatňovaných opatření má šanci na jasný efekt. U spánku určitě.
Dělám na sobě pokusy docela dlouho a sám si na netrpělivost, rychlé závěry a zkreslení musím dávat pozor. Ztratit motivaci po prvním neúspěchu je pak velmi snadné. Přišel jsem však na něco, co docela funguje: odečítací metoda.
Typicky na pokusy s opatřeními ohledně spánku (či třeba výživy) lze jít dvěma metodami:
- přidávací metodou: zavádět opatření postupně, přidávat jedno po druhém, jak jsme si popsali výše (ale samozřejmě vydržet aspoň týden u každého z nich)
- odečítací metodou: zavést všechna možná doporučená opatření souběžně, vyčkat na zlepšení a pak postupně vždy nejméně po týdnu zase odebírat ty intervence, které se nám např. nejhůře dodržují; pokud odebrané opatření znovu povede ke zhoršení, víme, odkud vítr vane (ala metoda Whole30 určená pro jídlo)
Odečítací metoda je na startu psychologicky obtížnější – je to opravdu výzva, zvláště je-li seznam doporučených změn dlouhý. Odečítací metoda aspoň dle mé zkušenosti ale vede rychleji k výsledkům a je robustnější. Zpočátku ani nemusíme vědět, co je náš největší podkladový problém – řešení se sveze s ostatními a při odečítání jej pak stejně najdeme. Hodí se lépe pro akutní stav, rychlé řešení a navíc skvěle zužitkuje naši počáteční motivaci.
První metoda – jak už jsem naznačil – je zdánlivě přátelštější, ale podle mě je riskantnější, zdlouhavější, citelný efekt se dostaví později (dříve nás to odradí od pokračování) a nehodí se tak pro netrpělivé či kteří doporučením celkově moc nevěří. A mně v podstatě nikdy moc nefungovala.
Jaký přístup je vám bližší?