🩳 Madame AnxIety

Tenhle lifehack není pro slabý. Jako celoživotní bojovník s úzkostí a neurózou zkouším různé strategie, jak dosáhnout lepšího skóre v nerovném souboji. A bavím se u toho.

Kromě různých přístupů i metod již osvědčených jsem do svého arzenálu nyní přidal jazykové modely a stabilní difůzi (v lidovém a marketingovém žargonu „AI“ – volně tyto nástroje nazývám KGL, neboli kolektivní guláš lidstva).

Jazykové modely, neboli chatGPT

• tyhle bestie mají jednu skvělou vlastnost přímo ve vínku; jsou to sice jen „generátory slov”, ale zvládnout uvařit čitelný kreativní slovní guláš předcházející námi popsané situaci, umějí zdaleka nejlépe (skvěle to vysvětluje Petr Koubský v jednom z rozhovorů: odkaz doplním); je v jejich DNA generovat otázky, když jim dáme odpověď;
• a tak si občas s modelem povídám o svých snech nebo úzkostech, přičemž žádám, aby navrhl důvody, proč se mi to či ono asi zdálo či mě učinilo úzkostným;
• občas to nakopne k opuštění myšlenkových vzorců, pomůže začít se bavit a věcem smát;
• chatGPT je zde technicky vzato někdy i kreativnější než můj terapeut; to je inspirativní, ale na druhou stranu, samozřejmě, jeho lidského rozměru nedosáhne a je to dobře;)
• obecně si myslím, že používat LLM k terapeutickým účelům může být z více důvodů riskantní, takže to zatím nedoporučuju, přesto se nelze ubránit dojmu, že se po takové „diskusi“ dostaví jistá úleva (podobná jako při použití deníku).

Stabilní difůze, Midjourney

• obrázky Madame Anxiety, které vidíte, jsou vygenerovány na základě promptů, které vyšly z mé osobní antropomorfisované představy úzkosti jako „navenek půvabné, trochu vystrašené dámy schopné člověka přesvědčit o hrozícím nebezpečí (ideálně neexistujícím), někdy až potrhlé dámy — ve skutečnosti uvnitř robota propleteného pradávnými mechanismy nastavenými sledovat sebemenší hrozbu”
• ano, hlavně jsem se u toho nasmál, což bylo vlastně cílem experimentu;
• vedlejším efektem je vznik otázky, zda nejde o skvělý nový způsob arteterapie ;)
• + mám tu nepochybně podnětný materiál pro další diskusi s terapeutem.

Je působivé, že základním společným principem stabilní difúze a úzkosti je to, že jejich výsledky se zhmotňují z "bílého šumu" a "rozmazaných představ" zasazených hluboko do lidské zkušenosti - a obojí se dokáže konceptualizovat do velmi realistických výtvorů.

Jaké máte vy představy o svých „démonech” (tohle označení nemám moc rád, příliš démonizuje, ale víte, o čem mluvím)? A zkoušeli jste někdy zapojit kolektivní guláš lidstva do svého terapeutického procesu? Diskuse je možná i přímo pod článkem, stačí zascrollovat.