Míval jsem kdysi období, kdy mi okolnosti umožňovaly půjčit tu a tam nějakému kamarádovi peníze. Šlo o částky v pár desítkách tisíc, výjimečně více. Pomocí metody pokus-omyl (nebo spíše omyl-omyl-omyl-omyl) jsem postupně zjistil, jak se to má s pomocí kamarádům (kteří mnohdy přestanou být kamarády) a podobnou pomoc už zásadně neprovozuju. Ocitáte-li se občas v situaci, kdy od vás někdo blízký či trochu vzdálenější žádá finanční pomoc, zvažte mé know-how.

Věda o lidech, kteří si půjčují

Pravidlo první: dlužníci se dělí do dvou kategorií – na ty, kteří vypůjčené peníze považují za svůj majetek – a ty, kteří je považují za věřitelův majetek. Těm prvním NIKDY nesmíte půjčovat.

Přestože jde na první pohled o hru se slovíčky, je v těchto přístupech diametrální rozdíl, který se projeví zejména v okamžiku, kdy se přiblíží splatnost.

Myslím, že jsem po čase těm prvním porozuměl. Hlavou jim chodí toto:

„Jsem poctivý, celý život makám, mám nápady, snažím se. Jenže svět (nebo prostě někdo) se proti mně spikl a já teď nemám, z čeho své nápady realizovat. Vzal mi, co je moje…“

Když se takovému člověku rozhodnete „pomoci“, přesunem financí dojde k této finální myšlenkové operaci:

„…a teď jsem si to vzal zpátky.“

Tím je dílo zkázy dokonáno. Dlužník se ve svých očích stává majitelem vašich prostředků a necítí se jako dlužník – cítí se s vámi v tomto vztahu rovnocenný.

Toto nastavení se projevuje například tím, že se sám před sebou vůbec nestydí, že si půjčil (vždyť je teď bohatý, jako vy), nemá nejmenší pocit viny, když přešvihne splatnost (splatnost je pro něj jakýsi termín v budoucnosti, který lze vždy odložit), že vás o problémech s řádným vrácením dopředu neinformuje, a tak se musíte sami ozvat. Nechápe, že od okamžiku, kdy jste se rozhodli mu pomoci, jste mu dali svůj majetek všanc, ztratili nad ním kontrolu a i přes jeho dušování se vystavili extrémně vysokému riziku, že své pracně vydělané peníze už nikdy neuvidíte (jeho pohled je ten, že on vám je jednou určitě bude mít z čeho vrátit, a kdyby ne: když jste mu byli ochotni půjčit, tak máte asi hodně velkou rezervu, takže se bez nich obejdete). Pozor: přitom tento člověk nemá podvodné úmysly, pouze řeší vážný problém sám se sebou a se světem. Přeháním? Ani trochu.

Po překročení splatnosti se skutečně nic nestane: nic není vráceno, ticho po pěšině. Zvedáte potupně telefon, abyste se zeptali, kde jsou vaše peníze: „Zdar, chtěl jsem ti zrovna volat, že se to trochu zpozdí, ale neboj, už jsou na cestě.“ No můžete se na něj zlobit? Přesto se ocitáte v nepříjemné situaci, kdy se právem obáváte nejen o své peníze, ale i o osud přátelství – rozhodně teď nevytáhnete tu směnku a nepůjdete na soud, na to je brzo, že ano. Musíte přece vyčkat, co když se opravdu jen něco technicky zadrhlo? (Můžete sice zalhat, že nemáte z čeho koupit plenky, ale to je zbytečné: tohle vám neuvěří.) Tedy nervózně vyčkáváte. Den, dva, týden, měsíc – a pak znovu potupně voláte. Mezitím se ale přestávate vídat či být v dřív čilém kamarádském kontaktu, protože vaše ochota předstírat, že se „nic neděje“, je omezená – a jemu to v podstatě vyhovuje. Situace s různými formami odkladů se opakuje, pak se náhodou dozvíte, že kamarád dluží všude, kudy chodí, a vy si uvědomujete, že jste udělali chybu. Přísaháte si, že byla poslední.

Nebyla.

Pokud se ale nakonec přece jen stane, že se vám z kamaráda podaří peníze po(s)tupně vytáhnout, stejně máte pocit prohry. Vaše důvěra v něj je ta tam. Vaši újmu, úzkosti, noci probdělé v rozhodovací paralýze vám nevynahradí (o úroku ani nemluvě), neprojeví vděk, prostě nic. Možná naznačí, že to trochu moc hrotíte. Máte chvílemi dokonce pocit, že vám tak trochu vyčítá, že vám peníze musel dát (ne „vrátit“, protože přece byly jeho), že jste jej obrali o jeho šanci na lepší život. Prostě od člověka, který „na chvíli získal, co mu už dávno patřilo“ od někoho „kdo měl dost na to, aby půjčil, takže mu neubylo“ nemůžete čekat jiné chování.

A čím se liší dlužník, který nikdy nepřestal myslet na to, že vaše peníze jsou vaše? To je celkem jednoduché: půjčuje si krajně nerad, takže se cítí trapně. Je si vědom toho, že to vytváří ve vašem vztahu jakousi nerovnováhu, kterou je potřeba brzy zase srovnat. Nepřestává myslet na to, jak půjčku splatit už před splatností. Jakmile je termín ohrožen, informuje vás dopředu a nabízí řešení. Pokud se dostane do skutečných problémů, nabízí řešení: splátky, anebo bez mrknutí oka sjednává zástavu svého auta či bytu. Cítíte navíc, že si nesmírně váží šance, kterou jste mu poskytli i za cenu vašeho rizika. Pokud peníze vrátí včas, vynahradí vám to. Pokud se opozdí, vynahradí to dvojnásob.

Rozdíl mezi oběma typy dlužníků je tak zásadní, že včasné rozpoznání typu dlužníka je vlastně zásadnější, než jeho samotná schopnost peníze včas vrátit. V prvním případě půjčkou totiž nikomu nepomáháte, ale ubližujete, zatímco ten druhý případ je skutečně pomoc bližnímu.

Pravidlo druhé: záruky jsou nanic, pokud nemáte koule je vymáhat.

Pokud se nakonec rozhodnete pomoci kamarádovi, nebo i příbuznému, měli byste vždy využít všech možností zajištění, které jsou možné. A to z více důvodů: např. proto, abyste věděli, na čem jste se skutečně dohodli; ale také proto, aby přece jen existoval nějaký „papír“, který vytváří silnější psychologický závazek než pouhé slovo, a také proto, že pokud by se dlužníkovi „nedej bože něco stalo“ (jak říkají pojišťováci :), můžete částku nárokovat po dědicích.

Nejlepší zárukou je asi ručení nemovitostí či tzv. přímá exekuční vykonatelnost, která obsahuje souhlas věřitele k exekuci, pokud něco selže. Vykonatelnost je ale docela drahá a pro menší částky se nehodí. Druhou možností záruky je směnka – pozor ale na komplikované směnečné právo: stačí drobná formální chybka a směnka je neplatná. Tady je lepší nechat si ji zkontrolovat či vytvořit od právníka či notáře. Navíc platí, že druhá strana může například zpochybnit pravost podpisu, pak se budete soudit… a kdoví, jak to dopadne. Základní možností je tak smlouva. Ta je standardem, bez něhož prostě nedávejte z ruky ani korunu (a ideálně ji zkombinujte se směnkou).

Bohužel, všechny záruky selžou, nebudete-li schopni svůj dluh vymáhat – a to je o to těžší, čím je vám věřitel bližší osobou (a ne, delegování vyjednávání na právníka moc nepomůže). Na tohle jsem často dojel a nemám žádný hack; tohle nemá jednoduché řešení. Pravdou ale je, že pokud se dlužník chová jako ten z první skupiny (či ve vás navíc vytváří pocit viny z toho, že chcete své peníze zpět), morálně vás opravňuje chovat se tvrdě a důsledně. Ve skutečnosti je v takovém případě váš tvrdý postup tou opravdovou pomocí, o kterou vás žádal, byť si myslel a bude dál myslet, že šlo o pomoc finanční. Když už jste sobě ani jemu ne pomohli tím, že jste mu půjčili, pomozte vám oběma tím, že ho přimějete dodržet slovo. Získá znovu šanci sám sebe si vážit.

Můžu nabídnout zkušenost, že i po tvrdším právním postupu při vymožení dluhu může být opět nastoleno jakési provozní kamarádství, byť už pak není stejné jako dřív.

Pravidlo třetí: splátky fungují jen pro druhou skupinu.

Učinil jsem pár pokusů dohodnout se na „splátkovém kalendáři“, aby zátěž dlužníka nebyla tak velká a celá věc se zprůchodnila. To byla ale blbost :) Pokud jde o dlužníka první kategorie, nemá to nejmenší smysl. Splátkovým kalendářem vytvoříte jedno: sérii termínů, které nyní bude pravidelně překračovat (přestože tu a tam něco splatí).

Když vám dá splátkový kalendář banka nebo vám jej nařídí soud, funguje to takto: prošvihnutí jediné splátky vede k výkonu práv, tedy například exekuci. V případě vašeho splátkového kalendáře a dlužníka první skupiny se stane ale něco jiného: nic. Například: kamarád vám nesplatí první splátku, dejme tomu 2000 Kč z celkových 30000 Kč. Vy se nazlobíte a budete mu volat, aby vám splatil, on řekne, že na tom pracuje. Nic dalšího se nestane: teď byste si totiž připadali jako vrah, kdybyste ho poslali k soudu kvůli dvěma tisícům. Debakl pokračuje a nárokovatelná částka se rozmělňuje, takže postupně přestává zajímat právníky v pořadí od nejlepších po ty slabší :)

Pravidlo čtvrté: profesionální dlužníci vám nikdy nic nevrátí – raději jim peníze dejte, než abyste čekali na vrácení.

Někteří celkem schopní a zdraví lidé si rádi všude možně půjčují menší částky a novými dluhy občas zalepí ty staré, když už na ně někdo hodně zatlačí – mnozí z nich ale nemají úmysl vám něco vracet. Podle mě je vyloučené, abyste z nich slušným nátlakem dostali třeba tisícovku, kterou jste jim půjčili. Proto jim takovou sumu raději dejte a řekněte jim, že už ji nemusejí vracet, že jste jim to dali. Je to sice finanční ztráta, ale pro vás velká úleva. Kromě toho, možná je nakopnete k nějakému posunu: dokud si totiž jen půjčují, připadají si, že jsou ti mazaní a že na to vyzráli. Jakmile začnou dostávat milodary, stávají se žebráky.

Pravidlo páté: když už se stalo, přiveďte ho k penězům.

Skvělou radou, kterou mi dal jiný dobromyslný kamarád, je následující doporučení: „Místo, aby ses s ním soudil (nevysoudíš nic), přiveď ho k znovu k penězům, nauč ho podnikat a doufej, že se ti pak odvděčí.“ Tohle je rada doslova zlatá, ale z podstaty věci poněkud longitudální. :)

Pravidlo šesté: otestujte dlužníka na malé částce.

Váháte-li, zda váš kamarád nepatří do první skupiny dlužníků („majitelů vašich peněz“), nebo si nejste jistí jeho schopností dostatečně vyhodnotit svou situaci (typicky: „tenhle byznys mi už definitivně vyjde“ :), musíte ho vyzkoušet. Půjčete mu jen tolik, o kolik jste ochotni přijít, dohodněte si termín splátky, gentlemansky ani nic nesepisujte – a čekejte. Pokud vám peníze nevrátí do dne, na němž jste se dohodli, a pokud vám ani nedá vědět, že se s vrácením zpozdí, už mu nepůjčujte vůbec nic. NIC. (Nemusím vysvětlovat, že nemáte přistupovat na žádné výmluvy typu „převod zpozdila banka apod.“). Tito lidé umějí jedno dobře: manipulativně využít vaší laskavosti.

A ještě něco k účelům půjček

Když chcete pomoci kamarádovi, mělo by vás zajímat, na co peníze potřebuje. Z prostého důvodu: abyste byli schopni vyhodnotit, zda je půjčka opravdu to, co mu má pomoci. Pokud nabudete dojmu, že půjčka povede jen k prohloubení jeho potíží, přestože on si myslí opak, stojíte před dilematem. Podle mě je lepší ho řešit spíše pragmaticky, než romanticky. Nehrajte si na hrdinu: ostatně jednorázové malé peníze málokdy někoho zachránily. Osobně si myslím, že budoucí dlužník má povinnost vám vyjasnit mechanismus, jak chce peníze použít a jak je získá zpět tak, aby je mohl vrátit. Pokud se vám ten mechanismus intuitivně bude zdát riskantní, prostě ho odmítněte a nenechejte se vydírat. Většina lidí si myslí, že podnikat či investovat je snadné, jen mít peníze. Jak se říká u nás na Moravě: prdlačky.

Pravidlo sedmé: važte si svých peněz a pomáhejte jinak.

V každém člověku je integrován podprogram pro pomoc bližnímu. Někdo má tento prográmek hodně aktivní, někdo v hibernaci, ale pravdou je, že když někomu pomůžeme, centrum odměn v mozku se koupe v dopaminu. Pokud vás někdo osloví s žádostí o pomoc, většinou ve vás vytvoří směs pozitivních pocitů: cítíte se důležitě, dokonce mocně – ve smyslu schopnosti měnit život lidí. Když tento žadatel přijde i s dalšími medovými slůvky o vaší velikosti, může z toho být smrtící mix, kterému neodoláte. Pomáhat je návykové.

Bohužel, první pomoc, o kterou vás lidé požádají, když zjistí, že jste právě zafundovali svůj první úspěšný startup, budou peníze.

Chcete-li jim ale opravdu pomoci, nabídněte jim radu do života. Protože komu není rady, tomu není pomoci.