🩳 Sklapni a poslouchej, aneb jak se učím mlčet

Jeden z mých hacků posledních měsíců je výsledkem uvědomění, že mluvím víc, než bych měl a že to ohrožuje vztahy. Týká se to porad, callů s kolegy, pokeců s kamarády v sauně a samozřejmě domácího nevyžádaného infosplainingu (a to nemám sklon k indiskrétnosti, tedy prozrazování věcí ala „slib, že to nikomu neřekneš”). Můj projev ale býval a do jisté míry stále je doprovázen skákáním do řeči a netrpělivostí. Ohavné!

K této sebereflexi mi pomohlo přečtení knihy Dana Lyonse The Power of Keeping Your Mouth Shut. Podle Lyonsovy rešerše různých vědeckých studií vyplývá, že ženy nemluví více než muži, jak se traduje, ale naopak! (Jak to měřili? Prostě dali lidem nahrávací zařízení pod nějakou jinou vědeckou záminkou, a pak to sečetli.) Edičním výběrem Melvila kniha ale neprošla, protože, stručně řečeno, je těžké si představit jediné lidi, kteří by si ji měli koupit, že by si ji šli koupit, a stejně tak je těžké si představit lidi, kteří by měli odvahu jim knihu darovat... A to je právě ten problém.

Jen proto, že jsem lifehacker a rád se bičuju, knihu jsem neodložil. A taky je docela zábavná. U čtení mě držely i zajímavé poznatky, např. že úzkostní a depresivní lidé častěji říkají „já” (to mnohé vysvětluje právě mně samotnému) a že žvanilům při mluvení víc roste krevní tlak. A taky, že nejlepší lídři současnosti jsou spíše „velké uši” než „velké pusy”.

Naše kultura je ale jako celek postavena na sebeprosazení, sebeprezentaci, až obsesivním sdílení každé banality a na principu líné huby, holého neštěstí. Přitom je zřejmé, že pozornost věnovaná tomu, co říká ten druhý, by byla daleko prospěšnější – a to pro všechny.

Vzpomínám na svou návštěvu šéfa jedné firmy. Když jsem vešel do potemnělé zasedačky (kam mě poslali), viděl jsem skupinku lidí volajících o pomoc – tedy samozřejmě neříkali nic, ale jejich řeč těla a očí byla jasná: volali – zachraň nás! Na stěně právě už druhou hodinu probíhala prezentace. Šéf jim nadšeně komentoval několikahodinový záznam z paluby auta během jeho spanilé jízdy, když nedávno brázdil Yosemitský národní park v Kalifornii. „A tady jsme museli zastavit, to bylo tak krásný... dobrý den, nechcete se přidat?” Věděl jsem, jak zdrhnout, ale ty lidi jsem bohužel nezachránil.

Dnes se zkouším to odčinit.

Držhubné hacky pro žvanily

Po přečtení Lyonsovy apologetiky mlčení jsem se rozhodl, že nezůstanu na temné straně síly, a zkusím se sebou něco udělat. Kromě vynesení desítek poznámek z knihy do Roamu jsem tedy aktivoval i některé mentální triggery, aby se mi můj problém stále připomínal:

• Udělal jsem si v menubaru na obrazovce banner „🤐 SHUT the fuck up” a mám jej taky v mobilu ve widgetu. Je to trochu lepší, byť zalepená ústa by fungovala ještě lépe...

• Pomlčím-li občas („spolknu-li slinu“), tak se zaraduju a pochválím (nikoli nahlas...:). Nechat mluvit ostatní, poslouchat je (a třeba si dělat poznámky k tomu, co říkají), je osvobozující, i když si jakože myslíte, že víte, co chtějí říct. A ty zmíněné poznámky v reálném čase jsou fakt dobrá věc: většinou zvyšují šanci, že se dozvíte a nezapomenete opravdu zajímavé věci a navíc roste i chuť posluchače se vás nakonec zeptat na váš názor (a ano, občas tím holt zabijete nudu z předvídatelného vyústění).

• Jak zjistit, zda mluvíte až příliš – ve srovnání s ostatními? Existuje takový krutý auto-feedback: nahrejte si nějaký call a pak si to nechejte od AI přepsat a zanalyzovat. Například platforma Claap, kterou používáme v Klubu Lifehacky, umí udělat i grafický přehled délky promluvy speakerů (když tam nahrajete video nebo zaznamenáte přímo Claapem).

• Využít můžete také speciální appku Equal Time určenou pro podrobnější analýzu vašich biasů. Hodlám ji vyzkoušet, o tom jak funguje, mlčet nebudu. Existují i další appky, které by měly dělat něco podobného. Zajímalo by mě, zda jednou bude podobný STFU feedback zabudován do zařízení jako je přívěsek Limitless Pendant či Friend.
• Připomínám si, že umět mlčet spolu s blízkými lidmi je stejně dobré jako s nimi mluvit – v drtivé většině případů to neznamená, že „(už) si nemáte co říct“. Někdy je prostě lepší počkat do chvíle, kdy se přirozeně otevře autentická diskuse – než za každou cenu trvale „generovat šum” z úzkosti či aby řeč nestála. Kvalitní rozhovor se navíc podobá spíše kladení otázek, než přednášce.
• Pokud si mi někdo stěžuje, snažím se rozlišit, zda skutečně žádá radu, anebo spíše jen společné sdílení a útěchu. My muži máme sklon si stížnost vzít buď osobně, anebo naopak jako výzvu k „inženýrskému” hledání řešení – což se často nejen mine účelem, ale snadno sklouzne k „prezentaci technických dovedností.”
• Připomínám si opakovaně zkušenost, že úzkost člověka vystaveného kecající osobě je přímo úměrná délce kecání a postavení žvanícího. Šéf či osoba s vysokou mírou autority, která vás nepustí ke slovu, by měla dostat pokutu za týrání, protože vás vystavuje extrémnímu utrpení. (Vím to, byl jsem na obou stranách.) Nejhorší ze všeho jsou tzv. ego-žvanilové, tedy lidé, kteří si upřímně myslí, že jejich nápady jsou lepší, než nápady druhých („vědí všechno o všem a nejlépe”). Pozor, nespadni tam, Tome, modlím se každý večer.
• Pokus o mlčení se u mne týká i digitální komunikace a sociálních sítí. Nemusím všude být, nemusím na všechno ukazovat svůj názor (zvláště když ho málokdy mám dobře promyšlený), nemusím na všechno odpovědět. Nemusím ty socky ani otvírat (k čemuž mi dopomáhej appka OneSec). A když už je otevřu, jsou socky skvělá příležitost trénovat mlčení.

Závěrem chci říct (a pak už sklapnu): učím se nepromeškat příležitosti pomlčet. A má to své plody: žena mě – snad prý – má o něco radši, a protože stejně říká samé chytré věci, hodně se toho dozvím! Snažím se prostě mluvit méně a libovat si v tom, víc se soustředit na mluvčího, ať je to kdokoli. Jde mi to blbě (jak vidíte, když čtete tyto řádky.)