long read: 12 minut čtení / foto: Sarah Kilian

Znáte to: blízká osoba či člověk, kterého si jinak vážíte, vás zaskočí suverénně vysloveným tvrzením, že je země placatá. Anebo že je očkování podvod. Někdy ani nemusí jít o tak zjevný rozpor s realitou, jen o názor vydávající se za fakta či pokroucená fakta vydávající se za skutečnost.

Bohužel mě to vždy a) zasáhne b) nepřipraveného.

Vím, že nejsem sám, možná i vy to máte podobně. Dlouho si proto kladu otázku, zda existuje nějaký hack, jak to zvládnout. Zda a jak diskutovat? Jak si zachránit příčetnost, neztratit blízkého a současně se posunout k faktům? A jak zpracovat, když zjistíme, že druhý i přes naši snahu bude dál žít mimo realitu? Dá se v tomto na sobě pracovat?

Otázek přibývá, ale definitivní odpovědi se stále neblížím. Četl jsem knížky (včetně Tetlockových Superognóz, Kahnemanova Myšlení a dočítám teď i rukopis jeho nové knihy Noise, co vydáme v létě), studoval posty a rozhovory chytrých lidí, viděl naučná videa o kritickém myšlení, asertivitě, a celou dobu zíral do sebe; ale nic nepomáhá: pořád ty situace nezvládám.

Někdy koncem roku 2020 jsem si v přátelské diskusi s kamarádem postěžoval na vyhraněný světonázor jisté osoby, na to, jak ráda šermuje velkými a silnými slovy, na která nedokážu nic namítnout, protože vlastně sám tak vyhraněný světonázor nemám atd. A pak mi ten kamarád (byl to Robert Vlach, autor bestselleru Na volné noze), se svým typickým nadhledem a upřímnou shovívavostí povyprávěl, jak takové situace řeší on. Wow - to jsem nečekal!

A tehdy mě napadlo, že se prostě budu ptát i dalších lidí, kterých si vážím a kteří nejspíš řeší podobné situace. Metoda Jak to zvládáš ty? mi konečně pomohla trochu se posunout. Všichni máme na zvládání biasů blízkých nějakou strategii. Hezké je, že často dost odlišnou - a tak vznikla má sbírka s mentálním nářadím.

Nic netvrdím, moc nevím, jen navrhuji

Nečekejte ode mne definitivní odpovědi.

  1. Já v tomto článku nic netvrdím s jistotou, spíše nahlas přemýšlím; nejsem odborníkem na kritické myšlení, teorii komunikace, psychologii, filozofii, gnoseologii ani další oblasti, kterých se téma dotýká - jsem amatérem, lehce poučeným laikem; výjimečně, např. ve svém oboru podnikání (nakladatelství), kde mohou jsou mé zkušenosti podložené třicetiletým know-how, si troufnu mít na něco vyhraněný a silnější odborný názor.
  2. Jsem taky v životní fázi, kdy se domnívám, že mít a sdílet silný názor na komplexní problémy, které se netýkají mé profese, přináší sice uspokojení a v rámci kvalitně vedené diskuse možná i tříbení, nicméně současně je to riskantní a záludná kratochvíle. Poznání se výměnou názorů mezi amatéry dosáhnout nedá.

Otázky na tělo

Vraťme se tedy k mé anketě. Několika milým lidem a kamarádům jsem předložil následující otázky:

Situace:

  • Někdo blízký či člověk, kterého máš rád či jej respektuješ, vysloví, sdílí či aktivně šíří „jako fakt“ informaci, která je podle tebe chybná či zkreslená či nedostatečně podpořená důkazy.

Otázky:

  1. Jak bys co nejlépe popsal spontánní pocity v prvních okamžicích?
  2. Jak o situaci následně přemýšlíš? Jaké jsou tvé myšlenky?
  3. Jak pak zareaguješ v delším časovém horizontu a co s tím vším uděláš? Jaká je tvá coping strategy, způsob, jak se připravíš na další podobné?

První pocity po nárazu: daleko k radosti

Smyslem první otázky bylo zjistit, zda nejsem na lodi nepříjemně zaskočených úplně sám.

„Myslím, že v prvních okamžicích jedou mé pocity na autopilota - zlobím se, mám tendence argumentovat nějakými zkratkovitými výkřiky, dohadovat se.“ popisuje v odpovědi na první otázku své pocity Eliška Vyhnánková, lektorka sociálních sítí a autorka knížky Jak na sítě. „Překvapí mě to… a součástí překvapení může být i pochybnost, jestli se třeba v dané věci nemýlím já. Samozřejmě hodně záleží na té informaci, která tohle vyvolá a kterou nezmiňuješ.“ odpovídá Miloš Čermák, skvělý novinář a stand-up komik. U mého společníka a kamaráda Víta Šebora se zase objeví „mírné zklamání a naštvanost“ a pak převáží potřeba podělit se o fakta. Má žena Kateřina pocítí odcizení, které se podle toho, o koho a o co se jedná, buď promění v další úsilí, anebo naopak cílené opuštění bitevního pole. „Mluvíme o lidech, kteří jsou dospělí. Pokud mají nějaký problém, který je dovedl do stavu nedůvěry např. ve vědu a medicínu, a uspokojí je instantní odpovědi tzv. selského rozumu, nemám moc zájem být jejich terapeutem či středoškolským učitelem.“

Čili, shrňme si, co se v nás děje:

  • autopilot
  • vztek
  • překvapení
  • pochybnost (nemýlím se?)
  • zklamání, lítost

Uklidnilo mě to – moje pocity jsou nejspíš univerzální. Nejsou zrovna příjemné a výrazně se liší podle toho, kde na spektru blízkosti se zbloudilec pohybuje. Jsou asi přirozenou reakcí na uvědomění si, že ani s blízkým člověkem nutně nesdílíme stejnou představu o realitě.

Nestyďme se za to, naopak: vlastně to znamená, že nám na jeho názoru či životě nějak záleží. I blbé pocity jsou ok. Klíčové je, jak rozumně (či nerozumně) s emocemi nyní naložíme – jaká bude naše reakce na ně.

Poradili mi kamarádi?

Hlavně neeskalovat: blízcí si to nezaslouží

Téměř všichni dotazovaní se shodují, že nejlepší je pokusit se bezprostřední pocity ovládnout, nechat odeznít první šok a pozdržet vyjádření stanoviska, pokud je to možné (snadné v asynchronní komunikaci či na sockách, v osobním kontaktu je to těžší).

Vzhledem k tomu, že se v této fázi někdy dostavují i pochybnosti o správnosti vlastního stanoviska, může být cestou i snaha získat více informací, než rovnou říkat svůj názor: jednoduše položit doplňující otázky. Byť nám to v danou chvíli připadá nepravděpodobné, není přece úplně vyloučeno, že se mýlíme, že jsme se nepochopili, nebo že jsme neznali nějaký důležitý aspekt problému.

Všichni se chceme vyhnout hádce či eskalaci diskuse s blízkým člověkem. Mezi dotazovanými existovala shoda, že to za to nestojí. Miloš dodává: „Moje teze je, že city a emoce jsou v životě důležitější než fakta. Když mám někoho rád, většinou s tím nemá co dělat to, jestli si myslí, že je země kulatá, nebo placatá. Tak proč to do toho zatahovat?”

Eliška se nepovažuje za mistra argumentačních klání a proto jí „naskočí naučené upozornění, že se nesmím zlobit, musím získat čas a dozvědět se od druhé strany co nejvíc informací - ptát se, zajímat se, nevynášet okamžité soudy.“

Líbí se mi také, jakou strategii volí Robert: „Neříkám, že mám pravdu já. Spíš se snažím ukázat úplně jiný pohled na věc, protože lidé podle mě intuitivně chápou, že svět je složitý. Předložit jeden výrazně odlišný pohled na věc proto mnohdy stačí k tomu, aby se názorově posunuli nebo přinejmenším připustili, že pravda může být i jinde. Zároveň se snažím jednat maximálně empaticky.“

Co ale s těmi, kteří si zuby nehty nechtějí složitost světa připustit? Kateřina je nyní v současné životní fázi asi nejradikálnější: ráda využije toho, že u opravdu blízkého člověka ví, kam může až zajít, co si může dovolit a čeho chce dosáhnout – a je v zájmu druhého ochotna jít až na hranu eskalace – když jí na druhém opravdu záleží. (Zde prý byla řeč o mně)

Jak pracovat s vlastní neznalostí

Dovolte vsuvku týkající se mé práce s vlastní kompetencí.

Tu a tam mě pozvou, abych někde odpověděl či dal rozhovor na téma nějaké naší knihy. Třeba: „Přijďte nám říct něco o cirkadiánních rytmech.“

Mám s tím vždy problém: jsem přece nakladatel (a budiž, trochu lifehacker), ale ne autor té knihy. Když o tématu mluvit nebudu, knize nepomůžu, což je mi líto, protože to je v přímém rozporu s důvodem, proč jsme téma pečlivě vybrali a investovali čas, úsilí i peníze do vydání titulu. Když o tématu jako neodborník promluvím, můžu vlastní nekompetencí knize ublížit, nemluvě o tom, že si budu připadat jako podvodník.

Problém řeším už delší dobu následovně: nejdřív předem médium upozorním na nedostatek své kompetence - většinou jim to nevadí. Pak si knihu důkladně nastuduji - tedy dělám si vlastní výpisky metodou zettelkasten (víc o ní již brzy v připravované knize), abych ji znal skutečně skrznaskrz.

Během rozhovoru se pak snažím mluvit o knize a tématu jako zprostředkovatel; co nejvěrněji tlumočit, co píše autor. Často jej cituji a na odborné dotazy prostě říkám „nevím“. Je to zatím to nejpoctivější, co jsem vymyslel. Jsem zpátky v roli, která mi přísluší: roli mírně nadšeného tlumočníka, který rozlišuje mezi tím, co zná z literatury (fakta předložená autorem), a svým know-how či názorem. Rád bych takto vedl i svůj blog.

Nyní ale zpět k otázce, jak reaguji na něco podezřelého, co řekl někdo blízký: spontánně začnu také u sebe. Ptám se: jsem dost kompetentní? Co když druhá strana přece jen ví víc nebo má lepší zdroj? Snažím se prověřit, jak moc mám sám zkreslený pohled na věc (k tomu níže) a zda vím o tématu opravdu dost na to, abych se o něm mohl vyjadřovat.

Nabízím opět pár pravidel. Některé znějí trochu ostře (jak název napovídá), ale všechny mají něco do sebe:

Břitva faktomluvy:
Pokud jsi o daném tématu nenastudoval dost faktů, do diskuse ani argumentace se nepouštěj s účelem druhého přesvědčit, ale spíše zjistit víc.
Mungerův zákon:
Nikdy si nedovoluj mít názor na věc, dokud nejsi schopen zformulovat protiargument lépe než druhá strana.
Tomášova berla hypotézy:
Nenech se nutit do vyjádření názoru, nemáš-li dost faktů. Namísto toho, abys na něco měl názor, začni s ním pracovat jako s hypotézou. Názor na danou věc má člověk jeden, zatímco konkurujících hypotéz můžeš mít víc. Jak osvobozující!

Ohledně názorů a hypotéz si všimněte, jak nám čeština napovídá:

  • mít názor - velice osobní, exkluzivní, singulární, často definitivní, majetnický a dokonaný vztah; mám (názor), a proto jsem!
  • pracovat s hypotézami (variantami) - vztah pracovní, neosobní, věcný, otevřený, plurální - možná tak, ale možná jinak, nevíme, společně hledáme.

Vítek to pěkně uzavírá „Jde tedy o to snažit se vyjádřit svůj poučenější názor (pokud jsem si jist, že je poučenější), ale neshodit oponenta jako hlupáka, to spolehlivě zablokuje jakoukoli možnou změnu postoje. A pokud něco v debatě nevím, určitě se netvářit, že to vím, ale přiznat nevědomost – což naopak sbližuje.“

Problém s názorem, identitou a kmenem

Pokud dojde o názor, dostáváme se na tenký led. Do hry vstupuje naše kmenové myšlení a naše identita – přináležitost k nějakému klanu či táboru. Opravte mě, pokud to vykládám nepřesně, ale není možné si nevšimnout, jak úzce spolu souvisí právě vyjadřování (tvrdého) názoru a snaha někam patřit. Když názor nevyslovím, nebo jej mám nevyhraněný, jako bych nikam nepatřil – nebyl ničím. Dík vlastnictví jasného názoru a identifikaci se mi uleví, protože najednou nejen vím, kam patřím, ale pokud jej vyjádřím nahlas, mám najednou partu: jsem přijat do příslušného klanu. A často pak beru all-in-one vše, co mi nabízí.

„Názor je to nejméně zajímavé na člověku. Je to to na povrchu. Názor se vám přihodí, protože jste si něco přečetli, někdo vám něco řekl, někam patříte nebo chcete patřit, ale důležitější je zjistit, proč si to myslím, s čím to souvisí. A tam začíná myšlení vyžadující mít od sebe odstup.“ říká filozofka Tereza Matějčková v Interview ČT24 (parafráze).

To na mě dělá dojem a vede k úvahám. Mít názor vždy a na cokoli možná není jen broukopytlívoské, ale je to navíc přiznání zoufalství: já bych tak moc moc chtěl někam patřit, až se raději identifikuju se vším, čemu váš tábor věří, abyste mě mezi sebe vzali; i když to třeba jde proti zdravému rozumu. Abych zase nebyl sám, raději si nepřipustím zjevná zkreslení, kterých se pak nutně dopouštím. Je to vždy, nebo jen někdy? Nevím.

V tomto smyslu se mi dost líbil článek Paula Grahama Keep Your Identity Small, v němž uvažuje nad naší neschopností vést kvalitní debatu, je-li dané téma součástí naší identity. Hluboká identifikace a nálepka, kterou sami sobě tak rádi dáváme („jsem konzervativec“, „věřím v Boha“, „jsem liberál“, „jsem jablíčkář“…) vlastně komplikuje naši schopnost na dané téma kriticky myslet.

„Lidé nedokážou myslet jasně o věcech, které jsou součástí jejich identity, takže chceme-li myslet jasně, je nejlepší do naší identity zahrnovat co nejméně věcí. Čím více tedy pro sebe máme nálepek, tím jsme blbější.“ píše Graham (parafrázováno).

Někdo by si tak mohl sebou odnést pěkné nové pravidlo osobního rozvoje:

Grahamova břitva identity:
Pokud jde o identitu, buďte minimalisté, pravidelně ji čistěte od balastu.

Hezky to zní, ale plyne z toho ale nějaký praktický závěr? Jak přesně svou identitu čistit?

Nevím, napadá mě, že lze zkoušet různé věci: jednak nevyjadřovat názor tak často a bavit se hypotézami? Oddělat si z bio na sockách nálepky (např. „writer“ vyměnit za „I like writing“)? Zkoušet hledat komplexitu na úrovni tábora, s nímž se identifikuji, a ptát se, proč tam musím patřit? Zkusit si udělat nějaký test vlastních biasů?

Z výše uvedeného vlastně plyne, že světonázor je souhrn názorů a identifikací v „hodnotových” oblastech. Čím víc jich máme a čím víc se k nim pneme, tím je i náš světonázor fixnější a tím jsme asi i zabetonovanější do nějakých pozic. Bacha na to, „mít vyhraněný světonázor“ tak opět není při myšlení předností, ale slabinou.

Ale vraťme se k praxi: v diskusi s blízkým se uvědomění vašeho i jeho apriorního zkreslení (kmenového myšlení, světonázoru či jak to nazveme) perfektně hodí pro další diskusi. A má zásadní vliv na její zdárné pokračování.

Kdy další diskuse vůbec stojí za ta rizika?

Když už jsme si vyhodnotili, že náš pohled na téma je přece jen o něco zasvěcenější, než ten oponentův, stále není jisté, zda má vůbec smysl pokračovat. Je potřeba zvážit, zda diskuse stojí za případnou eskalaci a potenciální konflikt s blízkým.

„Samostatnou kapitolou jsou rodiče, v mém případě už jen matka.“ říká Kateřina. „Neustále s ní balancuji na ostří, občas veškerou argumentaci vzdávám a mlčím, v jejích 76 letech nechci, abychom se dostaly do stavu několikaměsíční vzájemné ignorace, jak se tomu od mé puberty několikrát stalo.“ U lidí vzdálenějších, známých a kamarádů, je ale měřítkem spíše míra vynaložené energie: „Nejsem klidný typ. Vnitřně mě vyčerpává věnovat tolik času a úsilí nějakému pochopení a toleranci bludů.“ dodává.

Z vlastní zkušenosti i dalších odpovědí, které jsem sesbíral, vyplývá, že od začátku diskuse děláme jakousi triáž:

  1. osobní blízkost daného člověka
    – bližší člověk => dříve vzdáváme, pokud nejde „o život”
  2. světonázor
    – fixnější světonázor => dříve vzdáváme
  3. jeho věk
    – starší => dříve vzdáváme

Tím se dostáváme k praktickým radám! Pokusil jsem se nástroje z odpovědí opět zjednodušit:

Břitva kmenového myšlení
Má-li osoba fixní světonázor a známky silného kmenové myšlení (kdy spojuje dané téma úzce se svou identitou, nálepkou), je argumentace pravděpodobně zcela zbytečná a až na výjimku Břitvy ohrožení života je lepší ji ukončit.
Pravidlo efektivity
Míru úsilí a času investovaného do argumentace nepřímo úměrně přizpůsobím věku osoby šířící bludy. Čím mladší, tím víc budu ochoten se angažovat. (Čím starší, tím pravděpodobněji je méně pružná, má fixnější světonázor a cynicky vzato je i menším rizikem pro společnost.)
Zákon blízkosti
Čím bližší je mi člověk, který říká bludy, tím více stojí zato investovat čas a úsilí do vlídné argumentace, pokud to ovšem nejde proti Břitvě kmenového myšlení.
Břitva ohrožení života
Může-li blud ohrozit život (jako například vyhnutí se nošení respirátoru v MHD či vakcinaci u starší a nemocné osoby), stojí zato věnovat nadstandardní úsilí argumentaci s cílem dané osobě blud rozmluvit, a to navzdory všem uvedeným zákonům a pravidlům.
Pravidlo zrání
Šance, že daná osoba změní názor na základě mé argumentace, je kromě výše zmíněných překážek dána i dobou, po kterou bude mít možnost otevřeně přemýšlet o novém pohledu na věc a přidávat nová fakta. Předložíme-li ale nějaké osobě fakta, která jsou v rozporu s její identitou, nelze očekávat okamžité přijetí ale pravděpodobně ani pozdější změnu názoru.
Gottmanova mantra pro vztahy(únik, když už nevím, kudy kam)
V partnerských vztazích existují neřešitelné problémy, které je v zájmu zachování vztahu lepší aktivně neřešit (a namísto toho se jim umět zasmát).

Jaký další ostrý řezný nástroj byste přidali do mého přehledu? Pište dole v diskusi, rád je po zvážení doplním!

Různé tipy pro samotnou argumentaci

Chtěl jsem se v tomto textu věnovat hlavně našim pocitům a tipům na jejich zvládání. Téma kultivované diskuse bez argumentačních faulů je na samostatný článek. Přesto jsem se rozhodl uvést pár tipů, které se v diskusích osvědčují. Tentokrát přehled formuluju jako pokračování věty „Snažím se“:

  1. Snažím se striktně držet faktické roviny (co nejpůvodnějších zdrojů) a neeskalovat emoce.
    Toto úsilí je klíčové a nesnesitelně těžké. Asi se zapíšu do nějakého kurzu sebeovládání. Můžu ale potvrdit první epizodický úspěch s kamarádem, který měl sklon mě vždy zahrnout bludy a spekulacemi – nyní začíná větou „Tuším, že budeš chtít důkaz, ten úplně nemám, ale našel jsem tohle.“ - to je supr, lepší než nic!
  2. Snažím se být laskavý, vstřícný, otevřený, usměvavý.
    Volně navazuje na bod 1, je podřízeno našemu úspěchu ve věci zaplavení emocemi. Trochu se nutit k úsměvu, nenaskočit na obvyklou „hádací“ řeč těla či gestikulaci.
  3. Snažím se neargumentovat ad hominem, nedělat diskusi osobní.
    Nesmíme soudit, útočit nebo urážet druhou stranu z titulu její osobnosti: vždy se to musí točit kolem faktů (což nám z hlediska vedení diskuse samozřejmě nebrání přihlížet k osobnostním charakteristikám a biasům druhé strany). V případě, že to druhá strana bude opakovaně činit naším směrem, upozorníme na to, a pokud se to nezmění, diskusi raději ukončíme.
  4. Snažím se mluvit hlubokým hlasem nočního DJe.
    Toto je pravidlo vyjednávání Christophera Vosse z knihy Nikdy nedělej kompromis, který vyjednával s teroristy. Je ověřené, že použití vyššího hlasu má sklon eskalovat emoce, proto se vědomě tlačím do basů.
  5. Snažím se spíš ptát, zajímat se, než tvrdit a vynášet automatické soudy.
    Tohle mě ve skutečnosti začalo docela bavit. Kdo se ptá, hodně se dozví. Ptát se na podrobnosti se zájmem (v nejhorším aspoň srdečně zahraným) vždy pomůže. Tip: dělejte si poznámky, zejména o citovaných zdrojích. „Ok, zajímavé, to jsem neznal, neumím teď posoudit, ale podívám se na to. Dej mi prosím odkaz.“ Pokud jsem ale zavalován opakovaně nepodloženými nesmysly, nakonec asi stejně vytasím Hitchensovu břitvu: To, co lze bez důkazu tvrdit, lze také bez důkazu zavrhnout..
  6. Snažím se zaměřovat na dílčí fakta, ne na kmenově příslušné aspekty a obecná tvrzení.
    Neměl bych manipulativně zobecňovat, ale naopak jít granulárně k podstatě problému. Díky tomu mohu současně pochválit dejme tomu Evropskou unii za nějaké kroky a současně ji mohu tvrdě kritizovat za jiné: aniž bych se nutně přidával k táboru příznivců či odpůrců EU (nebo tam tlačil druhého).
  7. Snažím se mít na mysli Occamovu břitvu.
    Occamova břitva: „Jednoduchá vysvětlení jsou správná s větší pravděpodobností než ta složitá.“ Typicky: konspirační teorie jsou obvykle do filmového příběhu zabalené zkratky, které ale vyžadují nadlidskou míru složitosti (a mmch žádné velké spiknutí se dnes například nedá dlouho utajit, utajení by bylo složitější než udělat to celé bez spiknutí). Pro vysvětlení jevu se pak mnohem víc hodí nějaká jednodušší teorie, která je sice nudná, není centrálně naplánovaná, a realisticky odpovídá obvyklému chování světa.
  8. Snažím se zůstat otevřený možnosti, že mě druhá strana přesvědčí.
    Přestože se domnívám, že je pravda na mé straně, měla by minimálně druhá strana cítit možnost, že mě může přesvědčit, že jejím názorem apriori nepohrdám a zvažuji jej.
    Nicméně musí pak očekávat, že budu žádat důkazy, fakta a zdroje, které přesvědčí . Mám právo je taky odmítnout jako pro mne bohužel nepřesvědčivé či nedostatečné. Mám právo k výzvě: přesvědči mě. Osobně dost často končím slovy: „Hmm, zajímavá úvaha, ale mne to zatím asi nepřesvědčilo / nevyděsilo / nenalomilo...“
  9. Snažím se najít shodu, ale ne za každou cenu.
    Podle teorému nositele Nobelovy ceny Roberta J. Aumann je „shoda na tom, že se neshodneme“ mezi stejně racionálně uvažujícími aktéry diskuse, kteří navzájem znají své názory, nemožná. Aumann říká, že takoví diskutéři se mohou dohodnout pouze na souhlasu (více například zde). V reálném světě bych ale považoval za úspěch i to, že se dohodneme na neshodě s drobným závazkem, že v diskusi budeme později pokračovat na základě doplňujících faktů.
  10. Snažím se víc říkat nevím. Nesnažím se vědět všechno.
    Nebo dokonce: nebojím se v nějaké oblasti vyhlásit názorový bankrot. Co si takhle vzít čas (třeba celé měsíce), během něhož se vrátíme v dané věci k základům a cestou zkoumání hypotéz se dobereme něčemu, co si zaslouží označení „poznání“.

Toto není zdaleka úplný přehled možností, jak nad tím uvažovat a postupovat. Pokud vás téma zajímá, jednoduše googlujte něco jako „umění diskuse“, „argumentační fauly“ a najdete spoustu dalších tipů!

Přítel zůstane přítelem

Třetí otázka, kterou jsem přátelům kladl, směřovala k dlouhodobější strategii jednak ohledně vztahu s osobou šířící bludy, ale i k tomu, jak sám sebe připravovat na další podobné situace.

Rozkol s blízkými nás všechny samozřejmě tíží. Eliška k tomu píše: „Cítím, že musím hodně pracovat na porozumění druhé straně. Lidé mají své důvody a strachy, které je vedou k jejich argumentům a naslouchání špatným vzorům. Je hrozně jednoduché je rychle odsoudit jako hloupé, sobecké, zlé, netoleratní.”

Ačkoli se i Kateřina vždy nejdřív snaží o pochopení, mnohdy skončí u rozhodnutí udělat dělicí čáru: „Odděluji u té osoby oba aspekty osobnosti; většinou je to tak, že u ní vážím nějaké profesní dovednosti, to zůstává, a dál pak neopouštím bezpečný okruh témat. Protože vím, že přestupem do druhého aspektu by došlo ke katastrofě. Mám ústa na zámek a v srdci led. Ale je za tím fáze zklamání a lítosti, že to takhle dopadlo.”

Co mi přijde jako velice nadějné, je také snaha všech nezůstat na místě. Když afekt pomine, někteří máme sklon podívat se znovu na fakta a připravit se na další klání: „Pokud se stane, že má vlastní argumentace nepadne na úrodnou půdu, velice často si pak k tématu dohledám nějakou dobrou knihu, přečtu si ji a následně doporučím onomu člověku s vypíchnutím hlavních argumentů. Jasně, málokdy si ji skutečně přečte, ale to ovlivnit nemohu. Co ovlivnit můžu, je udělat ten extra krok navíc, a tím zároveň zlepšit svou argumentaci pro všechny podobné debaty do budoucna.“ napsal například Robert.

V tomto smyslu mě zaujal i tip, s nímž se svěřila Eliška. „Nově jsem se rozhodla, že si některé informace a data budu i shromažďovat na jednom místě, abych pak měla rychlý přístup, když dojde na nějakou diskusi.“ A to je přesně i moje nejpraktičtější rada, kterou sám uplatňuji už mnoho měsíců: ukládejte si nejen zdroje, ale dělejte si i vlastní poznámky k diskusím, které jste vedli; zapisujte si nejen argumenty protistrany, ale i ty vlastní. Psaní samo o sobě vás povede k nutnosti skutečně přemýšlet a k lepší reflexi vlastních i oponentních myšlenek.

Ostatně, vnitřní oponentura může být docela dobrá zábava.

„Rutinní vyhledávání faktů zpochybňujících naše názory, přesvědčení a domněnky či dosud známá fakta se může stát vzrušující a návykovou činností.“ napsal Sönke Ahrens ve své knize How to Take Smart Notes, kterou mimochodem připravujeme k českému vydání na podzim. A já jdu do toho: proč sám sebe občas nechytnout na hruškách?

Vždy, když dojde na názor blízkého člověka, s nímž nesouhlasíme, stojíme před jedním z nejtěžších úkolů našeho života. Snad vám můj článek vnese aspoň pramínek světla do těchto křehkých chvil. Myslím, že na závěr se skvěle hodí Milošem Čermákem citovaný výrok Šimona Perese; toho se ptali, co říká na to, že se Ronald Reagan byl poklonit obětem války, a byli to pochovaní esesáci. „Když přítel udělá chybu, tak přítel zůstává přítelem a chyba zůstává chybou.“ Kéž bychom to všichni dokázali!


Děkuji Elišce, Kateřině, Milošovi, Robertovi i Vítkovi za jejich odpovědi.


Tip: odebírejte můj lifehackletter a dozvíte se vždy ještě něco navíc. Málem bych zapomněl: odběratelům rozdávám dárečky. Registrace na této stránce. Kdykoli se můžete odhlásit. Zásadně nespamuju. Archiv starších lifehackerletterů.