Tímto článkem volně navazuji na své „restcenze”, kde jsem stručně zrecenzoval 12 gadgetů, co mi zůstaly na stole. Přichází další dávka chytrých věcí. A netvařte se, že nemáte rádi věci. Všichni mají rádi věci.

Velký bratr Netatmo Welcome – Smart Indoor Camera

Tohle zařízení je pekelný stroj. Už jej doma nechceme. Abyste rozuměli: značka Netatmo je jedna z mých nejoblíbenějších. Jsou to špičkové, krásné, užitečné gadgety (určitě je někdy zrecenzuji v samostatném článku) spolehlivostí překračující průměr (nejen různých krámů z crowdfundingu). Nicméně Welcome se tomuto hodnocení vymyká: bude vás děsit.

Welcome umístíte do vstupní haly či nějakého místa v bytě či domě, kudy obvykle všichni vcházíte. Po krátké době se Welcome naučí vaše obličeje (musíte mu samozřejmě říct, kdo je kdo) a pak jednoduše a spolehlivě eviduje, hlásí a nahrává příchody členů rodiny a taky případných neznámých osob. Kamera má široký záběr (130°), vidí i za velmi špatného osvětlení a v noci, může všechny události v podobě videí nahrávat na SD kartu, do Dropboxu či FTP apod. Co mě šokovalo: postupně se naučí rozlišit privilegované osoby tak dobře, že vás pozná jen na základě pouhých fragmentů obličeje v téměř naprosté tmě (například s půlkou tváře zakrytou šálou apod.). Tzv. wow!

Nic netušící zloděj maskovaný čepicí se vkrádá za bílého dne do domu, kde zanechává otisk na dveřích byv přistižen kamerou Netatmo

Smyslem tohoto strašidelného zařízení určeného pro interiéry je podle firmy Netatmo jednak zvýšení bezpečnosti (kamera např. v době nepřítomnosti nehlásí zbytečně každý pohyb, dokonce pozná, že jde o domácího mazlíčka, ale varuje vás při vstupu skutečného cizáka a okamžitě začne přenášet záznam, abyste viděli, jak se cizinec blíží ke kameře, odpojuje ji... a… :) a také k získání přehledu o příchodech členů rodiny (typicky: dětí ze školy).

Plusy:

  • funguje to opravdu dokonale, spolehlivě, rychle atd., prostě Netatmo;
  • jednoduché nastavení i ovládání;
  • je kompatibilní s HomeKitem pro iOS (Domácnost), takže ji můžete ovládat v rámci jednoduchého společného rozhraní.

Mínusy:

  • u nás doma způsobilo Welcome některým členům rodiny zvýšený stres spojený s pocitem ztráty soukromí – je to prostě takový malý Velký Bratr a musíte mít na jeho přítomnost žaludek, jinak půjde z domu (leda byste ho zatajili…?);
  • vyžaduje samozřejmě napájení (USB kabel a nabíječka v balíčku jsou), čili musíte mít poblíž jeho umístění zásuvku (to nemusí být v hale vždy pravidlem, jak jsem v našem starém domě zjistil).

Jak už jste asi pochopili, zařízení jsem po krátkém používání a nátlaku členů rodinné rady nakonec odstavil a nyní jej dávám za skvělou cenu do svého bazaru pro další experimentátory.

PS: Napadlo mě například, že by to šlo po dohodě použít v naší redakci k vzájemnému monitorování přítomnosti kolegů (ne kvůli docházce, ale čistě z proto, že si při našem svobodném systému práce office-home-office vždycky složitě dáváme vědět, kdo zrovna v redakci je a kdo ne). Ale nesebral jsem odvahu to kolegům ani navrhnout…

Senzor úzkosti s biofeedbackem Lief

V době před (=mou epizodkou) jsem byl tragikomicky posedlý hledáním zařízení, které mi bude ve správnou chvíli připomínat, že bych měl ubrat, anebo mi se zpomalením životního tempa přímo pomůže. Vyzkoušel jsem všechny možné aplikace a wearables (Apple Watch, Basis Peak, Muse, Thync, Tinké a tak dále), ale výsledek se nedostavil. Neohroženě jsem tehdy podpořil téměř každý crowdfundingový projekt, který vypadal trochu rozumně a sliboval technologicky navozenou nirvánu … bohužel některá z těch zařízení nikdy nedorazila a ani už ani nikdy nedorazí (namátkou Stethee, Emvio, Mint, OneX ap), jiné jsou právě na cestě (Oura, kterou Petr Mára krásně zrecenzoval ve svém videocastu).

Jeden gadget se mi však přesto nedávno, po několika letech zapomnění, objevil v poště; a není tak špatný: Lief od Lief Therapeutics.

Lief funguje tak, že si jej nalepíte pomocí elektrod na hrudník zhruba do místa v oblasti, kde je ve vaší hrudi ukryto srdce. Lief měří vaši tepovku (a to přesněji než kterékoli jiné zařízení podobného druhu, neboť zdroj elektrických impulsů je velice blízko). Díky vysoké přesnosti měření dokáže s velkou relevancí sledovat hodnoty HRV (heart rate variability), neboli variabilitu srdeční frekvence. Díky její analýze pak Lief odhaduje míru stresu, v níž se nacházíte, a může vás pak vibrací nejen upozornit, ale také navést k nápravě pomocí biofeedbacku.1

Plusy:

  • zařízení má opravdu propracovaný a stabilní software s celou řadou možných měřicích a trénovacích programů a módů; široké možnosti nastavení biofeedbacku – nikde jsem zatím takové neviděl;
  • vibrace Liefu na těle opravdu v cca 80 % případů (no, odhadem) pocítíte právě v okamžicích, kdy jste napjatější než jindy (i při napjatém soustředění nebo nějakém zdroji stresu);
  • máte-li trpělivost, dokážu si představit, že pomocí okamžitého biofeedbacku (tedy řízeného dýchání v rytmu, který navrhuje vibracemi Lief) se postupně naučíte snižovat stres;
  • elektrody se sice musejí vyměňovat, ale není problém je koupit docela levně (korunová záležitost) ve zdravotnických potřebách.

Mínusy:

  • bože, jak já jsem to nenáviděl :) při mém temperamentu a stylu práce jsem vibroval několikrát za hodinu a zuřivě se snažil uklidnit, aby ta vibrace ustala; byl to boj o mír, jak se říká;
  • lepidlo elektrod vydrží sotva den, pak se začnou odlepovat a padají; musíte mít perfektně oholenou část hrudi, kam je lepíte, jinak nedrží, anebo visí na ochlupení; nesmíte se taky moc potit… toto je nejblbější část Liefu. Tvůrci se pokoušeli o maximálně diskrétní provedení (Lief je malý a ohebný a nevšimnete si jej ani pod tenkou košilí, což by s hrudním pásem nešlo, pominu-li horší přesnost měření), jenže bylo to holt něco za něco.

Závěrem: zařízení přesto považuji za propracovaný high-tech produkt s velice přesným měřením HRV(B); to se hned tak nevidí. Po nějaké době, kdy jsem si jej užil i „užil“, rád jej pošlu dál s pytlem nepoužitých elektrod za 2900 Kč. (Nový Lief vás reálně vyjde cca na 7500 Kč).

Roztomilý chytrepráček Invoxia Triby

Invoxia Triby je roztomilý úleťácký chytrý reprák pro geeky. Dostal jsem jej zapůjčený od EasyStore.cz a hrál si s ním (a skrze něj) celé prázdniny. Když se podíváte na specifikace (HomeKit, Bluetooth, Wi-Fi, 5 programovatelných tlačítek, 12 hodin výdrž ap.) a design, nemusím dlouho vysvětlovat, že je v mnohém jiný. To je jeho největším kladem a možná i trochu mínusem.

Plusy:

  • design je industriálně působivý, na pohmat působí robustně a solidně, pogumované kovové šasi obepínající celou skříňku sloužící také jako rukojeť skvěle chrání hrany, celkově si gadget v podstatě na první pohled zamilujete;
  • zadní strana Triby má v sobě silné magnety, takže reprák jedním pohybem „pověsíte“ nejen na ledničku, ale také na mnohem subtilnější železné prvky v interiéru (magnety jsou fakt silné, udrží se třeba i na klice);
  • Triby není jen reproduktor s velmi solidním zvukem, ale především jde o jakýsi komunikační hub; na e-inkovém displeji zobrazuje kromě času a datumu či přehrávaného zdroje i teplotu a vlhkost, a také zprávy, které na něj posíláte skrz speciální aplikaci; Triby lze používat také jako intercom, tedy domácí telefon;
  • naprosto unikátní je výborný hardwarový „vtípek“, kterého se tvůrci dopustili tím, že v případě obdržení zprávy nechají z boku Triby vyskočit žlutou gumovou vlaječku, kterou opravdu nepřehlédnete; vzkaz, který napíšete nebo nakreslíte pomocí appky, se současně zobrazí na displeji;
  • kdysi jsem psal o chytrém, ale nepříliš kvalitním gadgetu Displio2, jehož jediným smyslem bylo zobrazovat na e-inkovém displeji dynamický (např. webový) obsah dle kriterií zadaných uživatelem; také jsem kdysi testoval „připojené tlačítko“ bt.tn fungující díky API jako spouštěč čehokoli (s jehož první verzí jsem též neměl nejlepší zkušenosti). Triby obě tyto funkce plní najednou – jednak zobrazuje a jednak má tlačítka díky propojení s platformou IFTTT.com – a navíc krásně hraje;
  • zmíněná mechanická tlačítka (6) lze tedy naprogramovat k vyvolání triggeru v IFTTT apod., ale také ke spuštění konkrétní rádiové stanice či playlistu ve Spotify, ovládání HomeKit scény apod.

Mínusy:

  • trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopil, jak to všechno funguje; appka není úplně přehledná a dokumentace není zrovna vyčerpávající (v EasyStore však vždy rádi pomohou);
  • občas jsem měl také problémy s pochopením ovládání a připojením k iPhonu či HomeKitu, jednou mi zmizel obsah displeje a trvalo mi dlouho, než jsem to nějak znovu uvedl do chodu; tradičně pomalejší reakce e-inkového displeje v kombinaci s lehce geekovským prostředím a ovládáním těmto zádrhelům moc nepomáhala – zde je asi prostor pro upgrady firmwaru.

Závěr: Triby od Invoxie je hezká geekovina a umím si představit spoustu možností jeho využití v domácnosti nebo taky v menší kanceláři.

Tip na tuto věcičku pro majitele MacBooků jsem už určitě aspoň jednou sdílel. Myslím ale, že si zaslouží víc než tweet. Zadání, které si tvůrce Side Winderu Logan Bailey vytkl, bylo prosté: eliminovat kabelový salát a naprosto minimalizovat prostor v tašce či na stole, který trafo s nahodile smotaným kabelem zabírá. „Vždyť to nemůže být tak složité“, řekl si.

Výsledek opravdu vypadá jednoduše, ale z komunikace autora během kampaně (a také z vlastních zkušeností s vyvíjením mnohem jednodušších prototypů různých věciček na Průšovi) jsem usoudil, že to nebyla přímočará cesta. Jak Side Winder tedy funguje? Do středu pouzdra uložíte trafo a kolem něj otáčením navíječe navinete kabeláž, jejíž délku si pak navíc vždy snadno přizpůsobíte. A je to.

Plusy:

  • funguje to, je to robustní, lehké, odolné pádu, neotevírá či neodvíjí se samo, nedrhne při otáčení;
  • při nošení v tašce či batohu okamžitě oceníte, že kabeláž kolem Side Winderu (i proto ten název) nenafukuje trafo ani o milimetr do tloušťky, ale jen do šířky (cca na velikost cédéčka), takže vám neudělá v tašce nikdy klasickou bakuli způsobenou povolováním klubka kabelu;
  • univerzálnost pro různé velikosti Apple napájecích adaptérů 45W-87W i konektorů (tu ale vlastně oceníte jen jednou, když do pouzdra pomocí různých adaptérů vkládáte své trafo);
  • promyšlený jednoduchý design a detaily.

Mínusy:

  • nenašel jsem žádné, fakt.

Nabíječku z navíječky nevyndávám, doma používám Side Winder s kabely navinutými nakrátko jen kvůli dobíjení, protože v home office mám jako hlavní počítač iMac. Osvědčilo se mi pořízení druhého záložního trafa pro práci v redakci, takže vyrazím-li do práce, nemusím tahat vůbec nic kromě MacBooku. Pokud ale cestuji kamkoli mimo město s MacBookem, bez Side Winderu rozhodně nevyrážím.

WTF: modulární boty ACBC

Jako fanoušek skládacích (collapsible) věcí – nožů, nábytku, oblečení a dalšího – jsem nadšený z tohoto výstřelku lidské invence: skládací boty ACBC (v crowdfundingu dříve pod názvem Shooz). Celý princip je velmi jednoduchý: podrážky a horní části bot kupujete zvlášť a můžete je různě kombinovat.

Plusy:

  • v botách od italského startupu ACBC chodím druhý rok a stěží byste si toho všimli; jsou pěkné, solidně provedené, pohodlné, jak se sluší na italskou obuv :) – ale hlavně variabilní:
  • mám troje podrážky a asi čtyři vrchy, které různě kombinuju podle oblečení a potřeby, což je ovšem jejich hlavní vlastnost a přednost; typická situace: jedu někam na celodenní akci, kde potřebuju mít na pár hodin formálnější boty, zatímco odpoledne je sportovnější a volnější program, kdy mě/mi tyhle boty naopak svazují (nohy); ráno v nich sice vyjedu, ale v kapsičce tašky mám „sportovní vršek“ (tedy dva vršky z kůže velikosti dámských rukaviček) od lehčích sportovnějších bot – a až se večer se vracím vlakem, přezipuju si vršky a udělám z nich pohodlnější (podrážka zůstává stejná, ale vypadá u obou stejně patřičně); další podobné scénáře: dovolené, výlety do měst, atd.
  • přestože se podrážky s vrchem spojují zipem, neteče do nich; zažil jsem v nich pár dešťů a byť jsem se vyloženě netoulal kalužemi, udržely mé nohy suché; běhat jsem v nich nezkoušel.

Mínusy:

  • dílenské zpracování je sice špičkové, ale část první zásilky (ještě z crowdfundingu) jsem musel reklamovat, spodek neseděl dobře na vrch; je pravděpodobné, že šlo o počáteční dětské bolesti; problém se projevil u některé z kombinací z první zásilky: boty šly nosit, ale nešlo si nevšimnout mírné deformity tvaru vrchu boty; firma však ochotně poslala výměnou nové „díly“.

ACBC zní jako úlet, anebo jako dobrý nápad. Moje zkušenost je převážně kladná a kvalitu potvrzuje i fakt, že Kateřina některé mé botové kombinace schvaluje i jako oficiální boty k formálním příležitostem (je na to celkem pes, teda fenka). Jo, abyste to viděli v chodu, pusťte si instruktážní videa zde.

Batohotaška Slicks Travel System

Batohy a tašky všeho druhu jsou snad nejfrekventovaněji fundovanými a vyvíjenými projekty v rámci kampaní na Kickstarteru, Indiegogo i jinde: jsou jich tam desítky a většina z nich vypadá zajímavě, nápaditě či užitečně.

Výhodou projektů postavených na „šití“ (vs. „pájení“) je navíc doručitelnost: s velkou jistotou se můžete spolehnout, že vám podpořený „perk“ v rozumné době dorazí. Před lety, když jsem sháněl nějakou neortodoxní cestovní tašku na dvou- a vícedenní pracovní cesty, neunikla mé pozornosti modulární batoh/taška Slicks; a dnes ji používám už třetí rok a mám ji fakt rád. Vysvětlím, proč:

Plusy:

  • špičkové provedení, kvalitní materiály, perfektní zipy, spíše elegantní než sportovní vzhled, spousta drobných a promyšlených vychytávek;
  • univerzálnost dík modulárnosti (to zní pěkně česky!);
  • lze nosit jako batoh (vyndat lze jeden i oba popruhy, nebo je skrýt) taky jako tašku naležato i na výšku;
  • uvnitř k dispozici neuvěřitelné množství kapes, vyjmutelných vnitřních zavíracích boxů a zabudovaných přihrádek; pokud si připlatíte, můžete mít vkládací obal na košile (pouzdro hlídá tvar límečku) a také zpevňovací leporelo na oblek;
  • za plus považuji i fakt, že se do Slicks tvůrci nepokoušeli narvat nějakou druhořadou powerbanku či GPS jen kvůli tomu, že je to in a dělají to tak všichni; takové gadgety si rád přihodím vlastní dle potřeby a neplatím za nic než kvalitně provedený design a „šití“;
  • rozměrově je vhodná pro letadlo;
  • tříletá záruka.

Mínusy:

  • cena;
  • trochu teď váhám, zda vám to pošlou (já to objednával ještě v rámci projektu na Kickstarteru, tehdy to nebyl problém, nyní na webu Slicks Českou republiku přímo nemají v doručovaných státech, nicméně v podmínkách slibují doručení v rámci EU, a to zdarma).

Závěrem: Slicks patří k mým nejoblíbenějším batoho-taškám (proto ji v součtu počtu recenzí počítám za dvě věci) při přesnočních výjezdech do světa i po Česku. Doporučuju.

Chytrý hrnek Moikit Cuptime

O problematiku z(a)jišťování hydratace organismu se zajímám, protože i dehydratace asi stála za zmíněnou mozkovou epizodou z konce roku 2016. Dehydratace přispívá i k řadě „menších” potíží, z nejběžnějším k nim patří bolesti hlavy, zad, nespavost, únava ap. Věděli jste, že ve chvíli, kdy pocítíte žízeň, máte už téměř litrovou ztrátu tekutin proti ideálnímu stavu? Člověka rodu homo geekus proto napadá: nešlo by úroveň zavodnění nějakým gadgetem hlídat a upozorňovat na blížící se pokles ještě předtím, než k němu dojde? Nešlo by pak formou biofeedbacku naučit člověka znovu pít?

Jasně, měli bychom být všímaví (mindful) ke svému tělu a umět číst jeho signály bez vnější nápovědy. Jenže: je to ve dnešním uspěchaném světě vždy reálné? Lékaři doporučují sledovat barvu moči (pijte tak, aby byla vždy čirá) – ale kolik lidí se dnes zabývá barvou moči, že?

Zklamu vás. V tuto chvíli stále neexistuje cenově dostupné nositelné zařízení, které by dokázalo poznat, zda jste či nejste dehydrovaní. Dokonce neexistuje ani cenově nedostupné zařízení, které by to dokázalo jednoduše, protože to není vůbec jednoduché změřit. Před pár lety jsem na Kickstarteru podpořil projekt LVL, vypadal slibně, ale stále nic nemají. Podobně pochybně působí i další projekty jako například NIX. Asi si musíme počkat na Apple. :)

Jediným způsobem, jak změřit, zda pijete dost, je tedy měřit, kolik toho vypijete a jak velký objem dalších tekutin vpravíte do těla. V tomto směru je to tzv. hudba současnosti.

Když jsem před časem dostal a začal používat Moikit Cuptime (verzi 1, nyní se prodává vylepšená dvojka), několik kratších týdnů jsem byl úplně nadšený. Jde o chytrý hrnek, který měří objem vypité tekutiny, ukazuje její teplotu, vyhodnocuje vaši pitnou statistiku a také upozorňuje, že byste se měli napít. Když dlouho usycháte, dá signál a vibruje. Zní to téměř ideálně, jak to bylo doopravdy?

Plusy:

  • hrnek je odolný, solidně provedený a z kvalitních plastů; i přes každodenní používání vydržel týdny (pak jsem jej přestal používat, vysvětlím níže);
  • měření objemu nalité a vylité (vypité) vody je překvapivě přesné a rychlé (píšou na 2 ml, to jsem neověřoval), ale ta technologie měření je špičková;
  • do/z hrnku můžete lít/pít čaj nebo klidně frappé či koktejl, extrémními teplotami se dle mých zkušeností nijak nedeformuje ani nekazí;
  • pokud byste tam nalili tekutinu teplejší než 55 stupňů (což už obnáší riziko opaření), upozorní vás;
  • appka v prvních verzích nebyla zrovna spolehlivá, ale postupně se zlepšovala a nyní má i integraci se Zdravím v iOS apod., navíc vaše pití i gamifikuje v rámci jednoduché strategické hry;
  • baterky vydrží dlouho, nabíjel jsem (pomocí speciálního podšálku) jednou za pár týdnů.

Mínusy:

  • hrnek nelze dát do myčky, při ručním umývání navíc musíte být (dle návodu) „opatrní, abyste jej neponořili celý do vody“; a protože nelze vypnout měření, proplachování se považuje za pití; to mě trochu rozčilovalo, i když to není dealbreaker;
  • necháte-li hrnek v noci někde u postele, má sklon vás v noci budit rozsvícením displeje a vibrací s výzvou k pití;
  • největším problémem se pro mě ale stal způsob použití; abyste udržovali o svém pitném režimu přesné údaje, měli byste veškeré pití realizovat přes Cuptime – tedy všechny kávy, čaje, minerálky, vody atd.; polévku jsem tam opravdu dávat nezkoušel, ale teoreticky by ji člověk měl též prohnat přes chytrý hrnek – což je ovšem pitomé, máte-li si po-o dát z hrnku kafe; nemožnost pít všechnu tekutinu přes hrnek pak vedla k nekonzistenci dat (evidovat polévky a pití „mimo“? koupit si jeden do práce a jeden domů, nebo každý den přenášet?) a to mě rozčilovalo natolik, že jsem jej přestal používat.

Přiznávám ale, že mi používání Cuptime ale přece jen něco dalo: těch pár týdnů jsem měl jasnou zpětnou vazbu, z níž vyšlo najevo, že opravdu piju málo, i když jsem si myslel, že piju jak duha. Data ukázala, že jakmile se propadnu do pracovního či psacího flow, skončí mé water-flow. Od té doby své pitné návyky tu a tam provětrám právě přes hrnek, abych si připomněl, jaký je rozdíl mezi realitou a cílem.

Vodagoči Gululu

Ale co dospělí a žízeň! Ještě hůře jsou na tom děti, tedy aspoň některé. Náš Max je specialista na vysušování sebe sama pomocí řízené žízňovky. Jeho výdrž bez pití konkuruje velbloudovi, byť není jasné, zda má žíznící velbloud taky tak blbou náladu. Proto mě (ještě před Cuptimem) napadlo podpořit crowdfundingový projekt jednoho kreativního tatínka, který vymyslel interaktivní lahev Gululu; zdála se být geniálním řešením. Láhev má na sobě regulerní displej „mobilu“, kde dítě hraje dlouhodobou hru skrze udržování zvířátka (chobotničky) naživu tím, že prostě pije.

Plusy:

  • nápad i provedení fantastické, radost pohledět;
  • appka perfektní, rodič může sledovat, jak a kdy dítě pije;
  • první týden Max vypil tolik tekutiny, že jeho moč byla dokonale čirá, až se nás přišel zeptat, zda je to v pořádku; láhev si zamiloval a tahal ji všude sebou;
  • druhý týden se situace zdála stabilizovat; pil stále hodně, dosahoval nových levelů ve hře.

Mínusy:

  • třetí týden jsme poprvé našli láhev kdesi ležet s nesplněným denním cílem;
  • pak se ztratila, nemohl ji najít…
  • …pak se našla… ale nikdo z ní nepil…
  • …co chcete slyšet…? No dopadlo to jako se všemi hračkami… (nepočítám Minecraft).

Moje vlastní zkušenost s krýglem Cuptime i s Maxovou „vodagoči“ Gululu naznačuje, že s gamifikací návyků to nebude tak jednoduché, jak se na první pohled zdá a jak tvrdí tvůrci. Poté, co hračička ztratí punc novosti a zajímavosti, zůstane často jen svazující a omezující povinnost či rutina bez „vnitřních“ emocí. Až budete něco takového zvažovat, vzpomeňte nejdřív (svou vlastní) schopnost změnit nežádoucí návyky pomocí externích stimulů. Už jste zkoušeli různé motivační appky? Už jste se nechali peskovat připomínáním každodenního tréninku jazyka či cvičení? Jak dlouho trvalo, než jste připomínátko začali ignorovat? Při takové vzpomínce ušetříte!

Středně chytrý hrnek Ember

A do třetice všeho mokrého! Chytrý keramický hrnek Ember je další kravina, pro mě byla drahá, ale zato drahá. Tentokrát nejde o to ohlídat vaši hydrataci, ale prostě jen udržet teplotu nápoje. Pomocí aplikace nastavíte svou oblíbenou teplotu a hrnek ji drží, dokud čaj či kávu nevypijete (nebo dokud se v něm nevybije baterka). Pokud do hrnku nalijete nebezpečně horkou tekutinu, dá vám vědět, až vychladne na „zdravou“ teplotu (dle Emberu je to 62.5 stupně). Toť vše? Ale jen se na něj podívejte:

Plusy:

  • hezký minimalistický design, na pohmat příjemný matný povrch, a nejvíc se mi líbí podšálek; mimochodem, mám bílou variantu;
  • skvělá, jednoduchá aplikace;
  • radost používat, popíjíte-li rádi svůj nápoj stejně teplý.

Mínusy:

  • zabudovaná baterie nevydrží udržovat teplotu déle než cca hodinu a půl (záleží na cílové teplotě, nyní je řeč o nejnižší nastavitelné metě 51 stupňů);
  • tradičně nejde mýt v myčce;
  • nabíječka není bezdrátová, ale kontaktní, takže na podšálek nesmíte při dobíjení nalít vodu; k adaptéru si musíte pořídit US-EU redukci do zásuvky…
  • a teď to nejlepší mínus: mimo USA nejde koupit a tak pořizovací cena (79 dolarů zase není takové šílené, značkové designové keramické hrnky stojí mnohem víc) není zdaleka konečná… PS: čili ten příběh o použití Shipita, speciální sazbě za obsažené Li baterie, o to to vyšším extra poštovném, mlácení se do hlavy, clu+DPH v horní hranici trestní sazby by se vám jistě líbil, protože byste si opět mohli říct, že jsem pitomec, který vyhodil spoustu peněz za kravinu; ale vyprávět vám jej nebudu.

Abych to shrnul: Ember, který má své fanoušky nejen na instáči, vzbudil pozornost řady médií (včetně českých Novinek) a sám ho mám rád tak, že vám ho neprodám, protože plní (ohřívá), co slíbil, má jednu vadu: nemá prodejce v ČR. (A samozřejmě děkuji předem za tipy na alternativy za desetinu ceny z Aliexpresu!)

Solární nabíječka Yolk Solar Paper s krávou na konci

Solárních nabíječek jsem viděl hodně a žádná na mě neudělala zvláštní dojem: většinou nabíjejí příšerně pomalu a vypadají ošklivě (hipster by řekl: outdoorově). Yolk Solar Paper je z úplně jiného těsta, a to nikoli ze žloutku, jak by název firmy napovídal. Solar Paper chcete, protože…

Plusy:

  • Yolk používá špičkovou technologii mono-Si, díky níž zásadní parametr v branži, efektivita konverze slunečního záření na elektrickou energii, u něj překračuje efektivitu běžných solární nabíječek; ta se pohybuje kolem 20 %, zatímco u Solar Paperu je to neuvěřitelných 23.7 % (přičemž 26.7 % je v laboratorních podmínkách naměřená nejvyšší hodnota, které kdy bylo dosaženo, a to právě technologií mono-Si);
  • v praxi to znamená, že ta potvora opravdu nabíjí velice rychle; na Slunci (nebe bez mraků) nabijí dva panýlky Solar Paperu iPhone 7 za 2.5 hodiny; fakt!
  • 7.5W nabíjecí třípanelová sada přitom připomíná spíše sešitek či menší tablet v pouzdře – např. mé tři panely složené na sobě nemají dohromady tloušťku ani 1 cm (panel má ve skutečnosti cca 2 mm); a kouzlo je navíc v tom, že panelů si můžete pořídit a propojit více (nejvíc 6, tedy 15W) a pro nabíjení je jen rozeskládáte vedle sebe jako leporelo (k sobě se připojí zabudovanými magnety);
  • na hlavním panelu je modul s elektronikou, konektory USB (jeden pro Apple a druhý pro všechna ne-Apple zařízení) s displejem ukazujícím okamžité výstupní napětí a nabíjecí proud; díky tomu můžete nastavit panel tak, aby mířil co nejvíce ke Slunci a poskytoval největší výkon;
  • magnety nejsou nijak moc silné a ustojí leda sezení, takže pokud chcete nabíjet například za chůze (rozprostřít panely na batohu), musíte použít dodané spojky, kterými „sešijete“ panely dohromady (zůstanou však stále složitelné jako leporelo a spojky jdou i odebrat).

Mínusy:

  • panely jsou sice tenké, ale působí odolně, dokonce odolněji než klasické solární panely; přesto nejde o tvrdě odolné hard-outdoor solární řešení, které odolá hustému dešti a tvrdému zacházení; hodí se spíše pro camping, k vodě, na chatu apod.
  • sorry: uznávám, tu recenzi jsem měl přinést na jaře :)

Firma Yolk však nedělá jen solární panely pro hipstery. Moc se mi líbí jejich projekt Solární kráva, který firma Yolk nasadila v Keni a snaží se jej rozšířit dál. Jde o zařízení podobné krávě, krmené Sluncem, které se „dojí“ tak, že se z něj tu a tam odpojí nabité vemeno (powebanka); tu pak mohou používat lidé pro napájení svých mobilů a tabletů – které by jinak museli příležitostně dobíjet ve vzdálených lokalitách, což má významné mínusy.

Dostupnost elektrické energie totiž vede v důsledku k nárůstu vzdělanosti populace, úbytku dětské práce, lepší zdravotní péči, atd. Řada lidí si stále myslí, že podpora lidí v chudých zemích nefunguje, případně že pomoc vede k přelidnění, migraci, a že „by bylo lepší je nechat umřít“ (nikoho dnes tyto příšerné výroky nepřekvapí). Přesný opak je ale pravdou, data mluví jasně: více peněz v zemích trpících chudobou vede ke zmenšování počtu dětí na jednu matku i k neochotě se stěhovat jinam. Hans Rosling by vám o tom mohl vyprávět (nechť je mu země lehká). Naštěstí stačil dopsat úžasnou knihu Faktomluva, kterou jsme nedávno vydali česky a kterou vám srdečně doporučuji, pokud nechcete dál žít v bludu o tom, jak se svět řítí do apokalypsy.

Tip: odebírejte můj lifehackerletter a dozvíte se vždy ještě něco navíc. Málem bych zapomněl: odběratelům rozdávám dárečky. Registrace na této stránce. Kdykoli se můžete odhlásit. Zásadně nespamuju. Archiv starších lifehackerletterů.

––––––––––––––––––––––––––––––––

1 Toto není pavěda, měření a analýzu HRV lze skutečně používat k podobným účelům, viz Wikipedia. Zajímavá je tato rozsáhlá metastudie o vztahu HRV a úzkosti.

2 Startup podle mě zkrachoval, dokonce mi ani nevrátili platbu, kterou mi jejich web omylem z kreditky stáhl 2x. Nereagují, neprodávají. Nebrat.